Koupila jsem si ve slevě patery kalhotky. No nekupte to. A proč jen patery? Protože měli jen bílé, zelenkavé, žluté, růžové a modré. Rozložila jsem si je na stůl a kochala se tou paletou barev. Nejsem fetišista, ale jako každá normální ženská mám ráda pěkné prádýlko.
Ne jako naše sousedka. Ta jich měla snad stovku. Nevím, jak to dělala, ale asi měla na kalhotky zvláštní koš, nebo možná pytel. Prala je samostatně a pak je pověsila ven na šňůry, natažené kolem domu. Připomínalo mi to slavnostní praporkovou výzdobu mongolských posvátných míst, příjezd kolotočářů nebo také současné autobazary. Nikdo, kdo šel kolem, tu záplavu kalhotek nepřehlédl a staré báby si ťukaly prstem na čelo.
Náš Lubošek měl sice slušnou zásobu trenýrek a slipů,ale sbíral froté ponožky. Vzpomínáte si na tu éru froté ponožek? Měl je snad ve všech existujících barvách, k tomu ještě nespočet bílých s různě barevnými proužky. Taky je házel na zvláštní hromadu a od jisté doby nedovolil své máti, aby na ně sáhla. To když jí jednou nějaké barvy splynuly a dokonce nějaká vzácná ponožka chyběla do páru. Pak sedával u pračky třeba celé dopoledne , luštil křížovky a pral a věšel a pral a věšel.
To bývaly krásné časy. Sedávali jsme venku u kafíčka s výbornými babiččinými koláčky a s potutelnými úsměvy sledovali, jak čas od času vyběhl s košem, ignoroval s noblesou naše nemístné poznámky a věšel vzorně barevně seřazené ponožky kolem domu. Teprve když umístil i ty poslední, obvykle tmavomodré a černé, vítězně si k nám přisedl a strašně unaveně sáhl po zbytcích koláče. Pokud vím, byla to jeho jediná aktivita, kterou za ta léta dospívání doma projevil a s vyšuměním éry froté ponožek taky poslední.
Vraťme se ke kalhotkám. Se zalíbením jsem z nich odlepovala papírky s cenovkou. Líbily se mi ještě víc. Skládala jsem je jako kruhy na olympijské vlajce. Barvy světadílů. Byl v nich celý svět. Bavlna, jemné kytičky. Příjemné na omak. Moje maminka všechny nové věci před prvním nošením hned prala, dělám to také. S pocitem lítosti jsem je shrnula do prádelního koše a zkoumala, jestli už je tam toho na pračku. Přihodila jsem ložní a zdálo se mi to akorát. Pračka spokojeně předla a já také.
Sotva skončilo máchání, nachystala jsem sušák. Ta zrada! Neodhadla jsem samovypínací froté prostěradlo mírně červené barvy. Stokrát oprané, a nikdy předtím barvu nepouštělo! Z pračky jsem zdrceně lovila všechno do růžova. Čert vem růžové utěrky a ručníky! Ale co moje sada nových kalhotek! O olympijské vlajce jsem si mohla nechat jenom zdát.
Seděla jsem před sušákem. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.Tak tyhle kalhotky mohly být před praním bílé. Tyhle asi žluté. Z těch modrých se stala mírně našedlá masa. Jen ty růžové připomínaly tu původní pastelovou nádheru. A - prostěradlo zůstalo takové, jako předtím.
Vzpomněla jsem si, že se mi to už jednou před dávnými léty stalo. Byla zima, manžel nosil pod montérky teplé spodky. Vždycky v pátek mi jich přinesl domů hromadu za celý týden. To jsme si právě koupili novou automatickou pračku, naši první. Zrada se skrývala v červených trenýrkách. Také byly předtím stokrát oprané. Nedovedete si představit, co to udělalo s tátovými spoďáry. Když jsem je věšela do zákrytu nad vanu, vytvořily nepřehlédnutelný sytě růžový závěs až k okraji vany. Naivně jsem si myslela, že po uschnutí zblednou. Nezbledly. Připomínaly stařenčiny zimní teplé kalhoty až ke kolenům, tak zvané bombarďáky. Nedovedla jsem si představit, jak si je taťka na šatně souká pod montérky. Už jsem viděla všechny ty chlapy, jak se mu hurónsky smějí. Vzal to hrdinsky. No co, třeba se to časem vypere.
Čekáte pointu? Žádná není. Kalhotky se ještě suší. I olympiáda stírá hranice kontinentů. Co je po barvách dresů. Stejně je tam celý svět.
A třeba se to časem vypere.
