To jsem nedávno pomáhala Daně trhat áronii. Ten rok se fakt urodila, ty černočervené kuličky skoro připomínaly višně. Roste v parku u hvězdárny, kousek od dětského hřiště. Obrovská. Polokeř, polostrom. Dana si odněkud přitáhla bedýnku, aby dosáhla výš.
„Opravdu je to léčivé?“ prohlížela jsem si do červena obarvené ruce s nedůvěrou.
„To by ses divila, jaký sirup z toho dělá můj táta,“ nedala se splést Dana. „Trhej, dám ti potom ochutnat.“ Kuličky vesele cvrnkaly do košíku. Chvíli jsme trhaly, odpolední sluníčko začalo připalovat. Najednou cvrnkot kuliček ustal. Podívala jsem se nahoru. Dana sledovala dvojici, která přicházela po cestičce. Vojáček s dívenkou, pevně zaklesnuti do sebe. „Trhej, trhej, než někdo přijde,“ pobízela jsem Danu, protože jsem si uvědomila, že jsme ve veřejném parku a ne v naší zahrádce.
„Neboj, mám to domluvené se správcem. Dokonce mi chtěl loni půjčit štafle.“ Dana se nedala zaskočit. „Víš, vzpomněla jsem si na svoji svatební cestu do kasáren.“
„Tak to mi musíš vyprávět.“ Už jsem se těšila na zajímavé dobrodružství, protože Dana je prostě poděs. Nic v jejím životě neprobíhá zvolna, klidně, normálně jako u jiných lidí. A to ji znám léta. Ale svatební cesta do kasáren?
„Vlastně jsem se musela vdávat,“ začala své povídání Dana a vesele obírala kuličky. „Ne že bych byla v jiném stavu, ale Slávkovi rodiče stavěli svépomocí byt a kdyby nebyl Slávek ženatý, sebrali by jim ten původní domek od města. Naši to vzali rozumně, i když jsem měla ještě rok do maturity. Teď, nebo za rok, vždyť to bylo jedno. Spíš jim vadilo, že se přestěhuji na Moravu. K tomu byl Slávek ještě na vojně.
Jezdila jsem za ním každou neděli. Autobusem, stopem, nebylo to zase tak daleko. Jejich posádka sídlila v krásně zrenovovaném zámečku, s obrovským parkem kolem, který jsme měli brzo dobře zmapovaný. Ve škole také všechno proběhlo hladce. Vdávala jsem se v polovině června, na svatbě jsem měla celou třídu i s učiteli a ředitelem. Slávkův táta tak usilovně napájel dobrou moravskou slivovicí všechny pedagogy, že jsem dostala v předstihu nejen vysvědčení, ale i povolení odjet na svatební cestu ještě před koncem školního roku. Kam? Slávek se musel vrátit do kasáren.
Na ten týden nikdy nezapomenu. U zámečku bydlel v malém domku stařičký klíčník původního majitele s manželkou. Přemluvili jsme je, i když nikdy předtím tam nenechali bydlet žádnou snoubenku vojáka, ať přijela odkudkoliv. Celé dny jsem obracela seno kolem zámečku, než Slávkovi skončila služba. Představ si mne v květovaných bikinkách, kolem plno vojáků, počasí jako když vyšije. Slávek žárlil jako blázen a o to víc mne miloval.“
Podívala jsem se pochybovačně zespod na její mohutné pozadí. V těch bikinkách jsem si ji ne a ne představit. Všimla si toho. „No nemysli si, bylo mi osmnáct, vážila jsem padesátpět kilo. A po tom svatebním týdnu určitě o pět kilo míň! Myslím, že jsem těm vojáčkům připravila nejednu bezesnou noc. Ale bylo mi nádherně, jako pak dlouho ne.“
Zasnila se a závistivě sledovala pár mladých lidí, který mizel v zatáčce. Vojáček právě ulovil pusu a posunul dívce ruku těsněji kolem pasu. Dana začala zase trhat. „Jo, vojna, na tu já vzpomínám moc ráda.“
