„Počkejte si chvilku v čekárně, já vám hned řeknu, jak to dopadlo.," řekla mi povzbudivě sestřička v ordinaci a diskrétně zmizela s mou lahvičkou „kultury" na skryté krvácení. Netrvalo to víc jak pár minut, ale čekání se mi zdálo nekonečné. Co všechno vám v tu dobu proletí hlavou!
„Je to v pořádku," vystrčila po chvilce hlavičku. Ulevilo se mi a nabrala jsem odvahu se zeptat: „Už jste někomu něco našli?"
„To víte, že ano. My z toho máme vždycky radost." Ta odpověď mne zarazila. Radost?
„Znamená to totiž, že se s tím dá většinou ještě něco dělat. Že ten člověk přišel včas."
Večer jsem sledovala diskusi o poplatcích. Diskusi? Spíš hádání a překřikování. Zástupce ministerstva zdravotnictví argumentoval tím, kolik milionů navíc bylo použito k léčbě onkologických pacientů. Nějak pominul tu alarmující skutečnost, jak rychle jsme se dostali na první místo v počtu nemocných s rakovinou tlustého střeva a konečníku. To nikdo neřeší.
V našem baráku bydlí dvaačtyřicet rodin. Nastěhovali jsme se přibližně ve stejnou dobu, kdy byl dům postaven a společně tu zestárli. Z těch dvaačtyřiceti rodin zůstalo patnáct vdov. Na co zemřeli naši mužští? Většinou na rakovinu. Těch pár, co ještě žije, šoupe zadky po lavičkách a je rádo, když si dokáže dojít pro rohlíky.
Všude se můžete dočíst o tom, co tuto hroznou nemoc ovlivňuje. Něco je rakovinotvorné, něco průběh a vznik nemoci brzdí. Naši chlapi neměli nic společného. Jeden seděl za projekčním stolem, druhý pracoval celý život manuálně. Jeden byl turista, horský průvodce, druhý trochu zahradničil. Jeden dával přednost zelenině, druhý si dopřával tlačenku a bůček. První byl optimista, třetí bral život s klidem stoika. Jeden z nich kouřil od malička, druhý by to svinstvo nevzal do úst. Jeden chodil na zdravotní prohlídky pravidelně, druhý jen mávl rukou. „Přišel jste pozdě," řekli oběma. A samozřejmě i všem těm ostatním.
Zkuste se podívat do očí těm, kteří prosedí dlouhé hodiny na tvrdých lavicích onkologických ordinací. Je v nich naděje i beznaděj. Myslíte, že vás se to netýká? Oni si to také mysleli.
A co my, kteří ještě žijeme? Dál si mažeme na chleba z modifikovaného obilí umělou plastickou hmotu, s kolečkem salámu, který je plný rakovinotvorných konzervantů. Krmíme se kuřaty, která neviděla dvorek a vyrostla nepřirozeně rychle díky umělému krmení. Pijeme balenou vodu, která není o nic zdravější, než ta z kohoutku. Z pytlíku brambor odhodíme třetinu těch, co už zmodraly. Bojíme se větrat, protože ve vzduchu je smog a popílek. Vyhazujeme sáčky s čárkovým kódem. Sledujeme slevy v letácích supermarketů a řítíme se pro nekvalitní zboží s problematickou záruční lhůtou s obrovskými vozíky. Můžeme jinak? Ptám se naivně: proč jsou naše obchody plné zboží, které nám škodí?
Nero, když cítil nepokoje ve svém Římě, uspořádal gladiátorské hry. Šikovný tah. Odvedl pozornost plebsu od skutečných problémů a zažehnal vzpouru. U nás tuto funkci splnily poplatky. Všude jinde by se dávno zvonilo na poplach. U nás kromě nápisů na krabičkách cigaret je hluboké ticho. Dál vzkvétá farmaceutický průmysl, dál se prodávají škodlivé potraviny, dál se plní ordinace lékařů. A přibývá vdov, jimž zemřeli jejich milovaní v náručí.
Jenže my nejsme v Římě, u nás vzpoura nehrozí.
