Už moje maminka říkala, že jsem jako straka. Jak jsem našla něco blýskavého, hned jsem to na sebe věšela, i kdyby to byly jen kroužky na záclony.
Sama měla jen svatební prstýnky a ty ani nebyly opravdu zlaté. Táta, strojní zámečník, je tehdy po válce vyrobil snad z nějaké nábojnice. Vždycky jsem ji prosila, ať mi je na chviličku půjčí, jen na chviličku. Měla je uložené v malinké krabičce v nočním stolku. Skoro obřadně ji položila na stolek, z krabičky vylovila malou koženou taštičku pošitou korálky. A v ní měla svůj poklad. A pak sledovala, jak si prstýnky zkouším, jak se točím před zrcadlem a tvářím se jako velká dáma. Potom je znovu uložila na místo.
Moje snubní prstýnky už ze zlata byly. Sice jen takové obyčejné, tenoučké, skoro bez vzorku. Zlato bylo úzkoprofilovým a podpultovým zbožím. Myslím, že jsme museli snad předložit i potvrzení o tom, že se budeme brát. Těšila jsem se na každé narozeniny a Vánoce, na každou malinkou dárkovou krabičku, ve které by mohl být zlatý řetízek s přívěskem, nebo dokonce náušničky. Dlouho dopředu jsem si dala i uši propíchnout a aby dírky nezarostly, měla jsem tam nitku. Pro kousek zlata bych udělala cokoliv. Jak říkala maminka, jsem straka.
Aspoň to měl Radek s vybíráním dárků jednoduché. Stačilo projít kolem zlatnictví a už jsem byla uvnitř. Když jsme se poprvé vypravili na dovolenou do zahraničí, netěšila jsem se na moře a pláž. Představovala jsem si to nekonečné množství zlatnických krámků na hlavní třídě, jeden vedle druhého, plné neuvěřitelně levných a krásných výrobků. Radek nejevil nervozitu, měli jsme jen trochu peněz z devizového příslibu. Vy už asi nevíte, co to je. Takové to kapesné, podle kterého se Češi v zahraničí spolehlivě poznali. V ruce igelitku, v ní krajíc chleba a dvě jablka. A dlouhé přemýšlení, jestli utratit za zmrzlinu, nebo za nafukovací žabičku pro Adélku.
Byl to vlastně malý zázrak, že jsme mohli do tehdejší Jugoslávie. V očích soudruhů už to byla kapitalistická cizina. Ale díky tomu, že v té oblasti až někde u albánských hranic zrovna řádilo menší zemětřesení, Němci kvapně odhlašovali své pobyty. Uvolněná místa bleskově obsadili Češi. Čert vem zemětřesení.
Nebyl to hotel se čtyřmi hvězdičkami, spíš lepší ubytovna. Pokoje po třech, po pěti. Sprcha na chodbě. Nic nám nevadilo, chlapi toho stejně moc nenaspali a když už, tak jim bylo skoro jedno, kde spí. Na mne připadla postel s Haškovými. Ti chodili spát se slepicemi. Hašek, zarytý abstinent, opatrný a vyplašený, neviděl rád moje výlety do zlatnických krámků.
„Nebojíš se, že ti prodají nějaké šunty?" varoval mne každý večer. „Kde máš jistotu, že to zlato je poctivé? Za pár dní odjedeme a kam to půjdeš reklamovat? A jak to provezeš přes hranice? Seberou ti to celníci a ještě půjdeš do basy." Jako by házel hrách na stěnu. Měla jsem prošmejděny všechny krámky v širokém okolí a zlatníci mne zdaleka zdravili jako starou známou. Vybrala jsem si náušnice a k tomu řetízek s přívěsky, který se k náušnicím přesně hodil. Smlouvala jsem jako o život. Poprvé v životě, ale zato přesvědčivě. Den před odjezdem jsem si svůj poklad přinesla na ubytovnu. Nastalo obdivné pokyvování hlavou a nevěřícné otázky typu - jen za tolik? To není možné. Tetelila jsem se blahem.
Až pozdě večer jsem si připustila špetku nejistoty. Co když měli ti pochybovači pravdu. Co když je ten punc falešný. Našmátrala jsem krabičku se zlatem i baterku a zalezla potichounku pod deku. Nápad to byl fakt pitomý. Hledejte při baterce o půlnoci pod dekou punc na náušnici! Nevěděla jsem, jak se natočit, nešramotit, nespadnout z postele a hlavně neprobudit Haškovy. Začaly mi slzet oči a neviděla jsem už ani na ty náušnice. Najednou se jeden konec deky nadzvedl a v něm se objevila rozespalá Haškova hlava. Rychle posoudil situaci. „Jsou falešné, že? Měl jsem pravdu." A rychle zmizel, když jsem se po něm ohnala baterkou.
Zbýval ještě poslední krok. Převézt zlato přes hranice. To už mi připadalo nejjednodušší. Kam celníka ani nenapadne nahlédnout? No přece do svačinky. Srdce mi krvácelo, když jsem ty překrásné kousky zlata tlačila do vrstvy másla v podélně rozkrojené bagetě. Přikrýt druhou polovinou, zatočit do ubrousku a šup s tím do igelitky. A aby to vypadalo ještě nenápadněji, nahoru do tašky dva veliké klobouky proti slunci. Spokojeně jsme odbavili tu spoustu zavazadel, tašek a kufrů. Postávali jsme na malinkém letišti a sotva po půlhodince čekání nás odvedli přes letištní plochu k letadélku. Pohodlně jsme se usadili na svých sedadlech a připoutali se. Spadl mi kámen ze srdce. Dokázala jsem to. Poslední nostalgický pohled z okénka - a u letištní budovy stála moje igelitka s klobouky.
„Nezapomněl tu někdo igelitovou tašku?" ptala se letuška z chodbičky. Ale to už jsem vybíhala na schůdky.
