Jak se z kluka stane bílý kůň?

    „Proč mám jít k soudu, když k tomu nemám co říci. Nebo vlastně nechci. S tím, co provedl můj syn, přece nemám nic společného.“ Dosedla zničeně na židli a předvolání hodila na stůl. „Nesouhlasila jsem s tím, co dělal, rozešli jsme se kvůli tomu ve zlém a donutila jsem ho, aby odešel z domu.“   

   Uvařila jsem silné kafe, ale ani si toho nevšimla. Hledala po kapsách krabičku s cigaretami a přitom ji měla před sebou. Ten příběh jsem znala, Vlasta mi důvěřovala. Když si konečně zapálila, pokračovala: „Trpěla jsem už tím, že spával po ubytovnách a domů chodily jen modré obálky s doručenkou. Pak na dveře klepali policajti i exekutoři. Po měsících nejistoty se ozval ze zámoří. Byla jsem šťastná, že je živý a zdravý, přes to všechno… 

   A teď mám jít k soudu. Jako svědek. Čeho? Bylo to i moje selhání. Na co se mne chtějí zeptat? Jak jsem si vychovala syna? 

   Jak jsem si tedy vychovala syna? Byl to hodný, chytrý kluk. To by ale možná řekla každá máma o svém dítěti. Když se tehdy začal toulat po diskotékách a chodil pozdě domů, čekávala jsem ho do noci a šla spát, až když se v pořádku vrátil a zamknul dveře. Ráno jsem vstávala nevyspalá do práce. Tak to dál nešlo. Slíbil, že příště se vrátí v jedenáct. Slib dodržel. Za cenu toho, že se vrátil sám, bez kamarádů, ze vzdálené vesnice a pěšky, protože už nic nejelo. Bylo by bezpečnější tam raději zůstat. Přestala jsem na něj čekávat. 

    Nebo tehdy, když se rozhodl, že se nevyučí. Čtrnáct dní před závěrečnými zkouškami. Že vlastně nikdy dělat zedničinu nechtěl. Že bude číšníkem. Pochopitelně jsem nebyla nadšená. Měl by vlastně neukončené vzdělání a co kdyby se někdy rozhodl studovat? Prý jen kvůli mně ty zkoušky nakonec udělal.

    První hospodský na něj hodil po dvou dnech manko dvaapůl tisíce korun. Druhý ho obvinil, že mu vykradl hrací automaty. Žádný z nich s ním nesepsal ani pracovní smlouvu, natož aby mu vyplatil mzdu. Sen o kariéře „číšníka“ dostal trhliny. Navíc o nevyučeného číšníka neměl nikdo zájem, přestože bylo léto a letní zahrádky vyrůstaly před i za restauracemi. 

    Přemluvila jsem známého stavaře, aby ho vzal jako zedníka. Můj neúspěšný číšník vyrazil do Prahy. Bez praxe, s posledními penězi, co jsem mu byla ochotná ještě dát. Utratil víc, než vydělal, po dvou měsících hodil pytel s nářadím do sklepa a už nikam nejel. Dodnes nevím, co se vlastně stalo, jestli něco pokazil, nebo se s někým pohádal… 

    Když ne číšník, ani zedník, tak co? Neskrývala jsem své rozčarování. Přes den spal, v noci hrál kulečník. Zmizel, než se někdo vrátil z práce. Ztratily se mi zlaté prstýnky, co jsem si brávala do divadla. Sem tam i nějaké peníze z hrnku. Bez ptaní vybral i vkladní knížku, na kterou jsem mu léta spořila. 

   Pak najednou přišel s nadšením. „Mami, mám práci. Budu podnikat.“ Bylo mu teprve osmnáct, skoro devatenáct. Rozkládal po stole katalogy s nějakým kuchyňským zbožím. Chtěl mi udělat radost, chtěl mi dokázat, že se už o sebe postará. Za pár dní mu někdo přivezl z Brna živnostenský list, hrdě mi ukazoval, že je na jeho jméno. Zářil nadšením. Prý ani nevadí, že nemá žádnou praxi, že jsou to cizinci a chtějí u nás podnikat, proto hledají někoho, kdo by je v Česku zastupoval. A že ho všechno naučí. 

   Tehdy mi to ještě nedošlo. Začal se pěkně oblékat, chodil na večeře do restaurace a jezdil taxíkem. Pak začaly chodit obsílky. Zvonila policie. Hledali ho lidé, které jsem neznala. Bála jsem se otevřít dveře od bytu.

    Bylo zle. Pálila ho půda pod nohama. Chvilku bydlel u přátel, chvilku cestoval, pak zmizel úplně.

     Dnes už vím, jak se z kluka stane „bílý kůň“. Za dva dny půjdu k soudu jako svědkyně. To mám svědčit proti synovi, nebo jsem ten viník já? Proč jsem si ničeho nevšimla? Nad hlavou se mi pohupuje jako kyvadlo Edgara Alana Poa nikým nevyřčená otázka: „Jak jste vychovala svého syna?“ A já na ni neumím odpovědět.“