„Proč prosímtě zase brečíš, máš mít radost, když se ti narodila vnučka. Co já bych za to dala!" Prohlížela jsem si fotky miminka v záplavě krajek. Vnučku jsem si taky vždycky přála, v naší rodině je to samý mužský.
„Když já si ji nikdy nepochovám, víš přece, že jsou mladí v Kanadě." Slzičky jí kapaly jako hrachy a solily chladnoucí čaj.
„Ale pochováš, za čas se vrátí a bude dobře." Snažila jsem se o povzbuzení, přestože jsem moc dobře věděla, jak jí je. Taky mám vnoučka tisíce kilometrů odtud a naděje na to, že ho uvidím, je v nedohlednu. „Pořiď si k počítači kameru a můžeš ho vidět, kdy se ti zachce. Jak dlouho jsou mladí venku? Za chvíli to bude promlčené a máš je tu jak na koni."
„Nemohou se vrátit, zavřeli by je." Vzdychla a dál solila čaj.
„Kvůli emigraci? Od té doby, co utekli, uplynulo přece spoustu let. Jsme v právním státě, všechno se dá vysvětlit."
„Já už jsem tomu přestala věřit," zavrtěla přesvědčeně hlavou. Co jsem jí měla říct? O jejím synovi jsem neslyšela deset let. Vlastně jsem ho neviděla od té doby, co šel na školu. Říkalo se, že se z něj stal povaleč, hospodský rváč a že ze studií taky utekl. Dlouho neměl práci, dost pil. Trápila se, domlouvala, pohrozila mu vyhazovem. Pak si u nich podávali dveře policajti. Začaly chodit modré obsílky. Policajty vystřídali exekutoři. Bála se zvonku u dveří. Pořídila si důkladné bezpečnostní zámky. Bála se vycházet z domu, styděla se.
Ozval se jí z Kanady. Že je v pořádku, že má práci, že začal nový život. Úleva? Snad. Žije, je v bezpečí. Je v bezpečí?
Nikomu bych nepřála prožít to, co prožívá matka, která se bojí o syna nebo dceru. Hodiny, dny, týdny a měsíce ve strachu, bezesné noci a bezútěšné dny. Předvolání k soudům, u kterých se teprve dozvídá, co se stalo. Obviňuje sebe, že selhala při výchově. Že měla být mírnější. Že měla být přísnější. Je to jako nemoc, kterou nosíte v sobě a nikdy se jí nezbavíte. Jako železná koule, kterou vláčíte ve dne v noci za sebou. A vyčerpává vás ta tíha až k zoufalství.
„Zase začaly chodit doručenky s tím modrým pruhem." Ozvala se, když už se ticho dalo krájet. „Někdo ho zase zaregistroval do podnikového rejstříku jako jednatele nějaké podvodné firmy, našla jsem to na internetu."
„To je snad špatný vtip, vždyť je v Kanadě? Nemůže přes hranice!"
„Přihlásil ho někdo na občanku, kterou tehdy prý ztratil. Čtrnáct dní před tím, než vypršela její platnost. Mám to zjištěné. Tak je z něj znovu bílý kůň. A všechno začíná zase od začátku."
„A co na to právníci?" zeptala jsem se v naději, že nějaká pomoc existuje.
„ Jeden mi poradil, že se do toho nemám plést, že nejsem právnická osoba. Trestní oznámení nemohu podat, protože se to netýká mne. Další právník mi řekl nepokrytě, ať to nechám vyšumět. Čím míň do toho budu vrtat, tím líp. Ale já mu chci nějak pomoci, je to celé nesmysl!"
„To se mi zdá nemožné, že ho jen tak zapsali. Vždyť nemohla souhlasit podoba, podpis, bydliště. Přece je to soudní instituce, snad si ověřují základní data! Stačí se podívat do počítače, vždyť už je tam zaregistrovaný z té doby před lety!"
„Jak vidíš, všechno jde. Přihlásit ano, zrušit a vymazat ne."
„Mohl by poslat nějaký doklad o tom, že byl v tu dobu v zahraničí? Výpis z pasu, nebo tak něco?", snažila jsem se o logiku.
„I s adresou, ne?" namítla. „A nejhorší na tom je, že se to stalo skoro na den přesně, kdy se mu narodila dcera a pendloval mezi porodnicí a zaměstnáním. To mám tedy draze vykoupenou vnučku."
Za oknem na písku výskaly děti. Cizí děti. Otočila hlavu tím směrem. Raději jsem okno zavřela.
