Ach ty mrazy! Co asi dobrého kdy přišlo od východu! Lebedila jsem si v křesílku nad knížkou a jedním okem sledovala zprávy. Zase umrzli dva bezdomovci. Přitáhla jsem si župánek přes kolena. Jaké to asi je, umrznout ve spánku?
Vyskočila jsem z křesla, ve snaze zahnat pochmurné myšlenky. Na balkoně seděl kos a přehraboval se v truhlíku, kde ještě na podzim kvetly cínie. Nic moc. Otráveně sedl na obrubu a celý naježený se rozhlížel po té bílé nádheře kolem. Sníh, mráz, zima. Těžký život i pro kosa.
Co asi dělají „naši“ bezdomovci? Nikdy jsem je neviděla, ale prý mají kutloch někde u garáží. Prý pod nájezdem do horního patra. Jak jim asi je, když všude kolem vidí rozsvícená okna několikatisícového sídliště. Představují si teplou večeři, vanu s horkou vodou, teplé radiátory? Někde by měla být stará deka, co jsme s ní chodili s děckama na koupaliště, napadlo mne.
Posadila jsem se k manželově skříni a otevřela ji dokořán. Zdála se mi pořád ještě plná, i když jsem z ní odnesla všechno použité oblečení již vloni. Visely tam ještě obleky, bundy, vázanky. V komíncích tu leželo prádlo, košile a pyžama, které jsem mu nakoupila, když onemocněl. Některé věci ani nestačil nosit, nemoc mi ho vzala moc rychle. Seděla jsem před skříní a vzpomínala.
Co tady vlastně hledám? Aha, tu deku. Zalovila jsem až na dně. Vytáhla jsem hromadu froté ručníků, které nosil do práce. Dokonce i zánovní pracovní kombinézu, kterou si šetřil na později. A tu deku. Přihodila jsem na hromádku ještě nějaké zimní košile, spíš mikiny, oteplovačky, ve kterých jezdil na kole, tlustou teplákovou soupravu, ve které cvičil a dvoje dlouhé spodky. S nimi vypadl i ledvinový pás a vlněné ponožky. Vznikla kupodivu dost vysoká hromádka. S hlubokým povzdechem jsem to všechno nacpala do igelitového pytle. Navrch, jako bonus, jsem přihodila péřový polštář, dávno nepoužívaný. Pytel jsem sotva unesla, ani se to nezdálo. Přitáhla jsem ho ke dveřím a šoupla za závěs u šatníku.
Odpoledne přišla na kafe Ema. „Nepřeraz se o ten pytel,“ hlaholila jsem na ni, když si věšela kabát do šatníku. Pozdě. Naštěstí šatník není hluboký. „Ty se stěhuješ?“ nabírala rovnováhu. „Ne, to je pro bezdomovce. Večer to dám ke garážím a do rána je to pryč. Vloni jsem tam odnesla všechny tátovy svetry a jen se po nich zaprášilo.“ Připadala jsem si jako lidumil.
Sotva se zešeřilo, odtáhla jsem pytel ven. Naštěstí už byli všichni doma, nikdo mne nepotkal. Položila jsem jej na dohled od garáží, kus od chodníku, ale na místo, kam dopadalo světlo od cesty. Nemohla jsem to udělat líp. Spokojeně jsem se vrátila domů. Už jsem neměla ten pocit provinění, že já si sedím v teplíčku a někdo někde mrzne.
Na druhý den tam pytel ještě byl. Nevadí, asi šli večer z hospody, kam chodí na pivo a na polévku, jinou cestou. Pytel tam byl i třetí a čtvrtý den. Že by se odstěhovali jinam? Znejistěla jsem. Začalo mi být líto těch věcí. Banda nevděčná, myslela jsem si pátý den. Začalo sněžit. Šestý den jsem to nevydržela. Odhrabávala jsem naštvaně tu bílou pokrývku, až mi zašlo za nehty. Uchopila jsem konec pytle a popotáhla. Pytel byl roztržený a z něj se vysypal ledvinový pás a ty teplé spodky.
Chtělo se mi najednou smát. Tak i bezdomovci si dnes už vybírají. Zachumlala jsem ty zbytky do roztrženého pytle a nesla do kontejneru. Ani jsem si nevšimla, jak na mne civí hlouček lidí, kteří právě vystoupili z trolejbusu. Musela jsem jim připadat jako blázen.
