Těm ostatním to možná přišlo komické. Co možná, určitě! Zjevil se na té zastávce z ničeho nic. Najednou tam byl. Opilý jak zákon káže. Zarostlý, neučesaný, košili z kalhot.
Usmíval se na každou holku , těžko ohebným jazykem slabikoval lichotky a ostatní na zastávce se snažili být neviditelní. Nebyl určitě moc starý, ani ne typ bezdomovce. Tento si zachoval ještě jisté známky dřívější úrovně, přestože ledabylost v oblečení ukazovala spíš na absenci ženské ruky. Stavař z ubytovny? Znala jsem kdysi takových stovky.
Autobus si dal na čas. Neznámý se zatím propracoval až ke mně. Nečekala jsem žádné lichotky. Už dávno nejsem růže v rozpuku, knoflíky dopnu jen při nádechu a taky kadeřník by si na mně dobře vydělal. Byla jsem si jistá, že projde a obšťastní svým zájmem někoho jiného. Naopak. Zastavil se. Dokonce se zdálo, že přede mnou zakotvil. Bylo vidět, jak to v něm až horečně pracuje. Zblízka se zdál ještě menší a drobnější než dříve. Ramena bez svalů, záda nakrčená, popelavá kůže bez barvy. Jako by se právě vrátil z nemocnice. Nebo z basy. Dívala jsem se jinam. Přímo jsem ho ignorovala. Pak jsem uslyšela své jméno. Šťastně se usmíval, že si vzpomněl.
Stává se mi často, že někoho potkám, vím, odkud se známe, jestli si tykáme nebo vykáme - ale jak se jenom jmenuje! Protože v tom okamžiku, kdy se potkáme, nebo míjíme, bych toho člověka tak ráda oslovila jménem! „Ahoj Jardo" zní určitě líp, než „Ahoj - - !" Slyšíte tam tu mezeru?
Dnes, tváří v tvář tomu malému mužíkovi , jsem si nepřála vzpomenout na nic. Přála jsem si, aby pokračoval v obchůzce. Nebo aby už přijel autobus. Všichni na zastávce s viditelným ulehčením sledovali obrat v jeho anabázi. Nebylo mi to příjemné. „Nezlobte se, já vás ale vůbec neznám." Úsměv, povzbuzený alkoholem, mu z tváře nezmizel. „Opravdu si nevzpomínáte?" Ani jsem si nechtěla vzpomenout. Vystoupl trochu na špičky a pošeptal mi svoje jméno. Nic. Snad to bylo tím neohebným jazykem, ani teď se mi nic nevybavilo. „Nebojte se, já vás nebudu žalovat, dělala jste svoji práci. Najdu si vás."
Přijel autobus, nastoupila jsem na opačný konec a před očima mi letěl film. Film mého života. To přece neřekl jen tak. Někde jsem se s ním musela setkat. Ale proč by mne měl žalovat? V životě jsem nikomu neublížila. Aspoň pokud vím. Aspoň ne vědomě. Vypadal jako stavař z ubytovny. Hodně zanedbaný stavař. Že by tady byl klíč k záhadě?
Před patnácti, sedmnácti lety jsem na nějaký čas uvízla v náborovém oddělení. Vysílali jsme experty do zahraničí. Náš obrovský podnik stavěl průmyslové komplexy kromě Evropy také v Africe, Arábii , v tehdejším Sovětském Svazu, v Mongolsku. A vysílali jsme desítky, stovky lidí. Na mne tehdy připadl nábor pro Karačaganak, to byla velká akce někde v pouštích Kazachstánu. Nejprve vyrazili technici, stavbyvedoucí, projektanti, za nimi první dělníci a pak odborníci všech profesí od zedníků a tesařů po svářeče, řidiče a kuchaře.
My v náborovém úseku jsme neměli těžkou práci - zájemců se hlásilo víc, než jsme mohli vyslat. Čekací doba byla dlouhá a zklamání těch přespočetných velké. Dychtivě jsme sbírali novinky od těch, co se vraceli. Představovali jsme si písečné duny, stáda koz a ovcí, jízdu na velbloudu, tarantule a škorpióny, které naši „kluci" chytali, nekonečné záhony divokých tulipánů, když zapršelo... K dobru se dávala historka, jak jednou přistál za staveništěm vesmírný modul, který si trochu popletl cestu. Seběhli se tam snad všichni, než si pro něj sověti přijeli v legračních protiradiačních maskáčích.
Snad by v těch veselých historkách zapadla i jedna věta mého kamaráda, co se právě vrátil, že tam totiž nikdo nesmí nosit dozimetr. A že on ho měl. A že naměřil. A všude.
Ohlásila jsem se k řediteli podniku, byl to velice solidní, slušný pán. Právě se chystal na Karačaganak na služební cestu. Příjemně ho překvapilo, že mám takový zájem o lidi, které tam vysíláme. Dohodli jsme se, že mi dá po návratu vědět. Už se neozval a já se sama nepřihlásila. Tušila jsem, co by mi asi řekl. Nábor pro mne skončil.
A teď stojím na plošině autobusu a od středních dveří se na mne opile usmívá mužská troska, objímá tyč a sotva se drží na nohou. „Blahopřeji vám, získal jste místo druhého houslisty na Titaniku," napadl mne starý vtip. Mužík vystoupil u stavbařských ubytoven.
