„A ty máš doma horolezecké lano?" Vypálila jsem otázku na nic netušící Lidku. Ani to s ní nehnulo, je už zvyklá na moje pošetilé výpady. Klidně si listovala v časopise, přestože mi po balkoně chodil cizí chlap se sbíječkou a likvidoval zachovalou dlažbu.
„Jasně že mám, asi třicetimetrové," odpověděla nevzrušeně, jako by se rozumělo samo sebou, že horolezecké lano patří do obvyklé výbavy panelákového bytu. Asi jí zůstalo po Mirkovi, to byl turista, dokonce horský vůdce. Podívala jsem se na její drobné, křehounké ruce, zvyklé pracovat nanejvýš s kalkulačkou nebo klávesnicí počítače. Ta by těch pár pater neslanila, i kdyby jí hořelo za zadkem. I když - kdyby jí nic jiného nezbývalo... Mít doma horolezecké lano asi není tak špatná věc.
Chlap za oknem konečně odložil sbíječku a lopatou nabíral dlaždicovou drť do vozíku, který se chystal spustit dolů. Lidka odložila časopis a podívala se na mne. „Ty si myslíš, že bych neslanila, že? To jsi mne měla vidět v tělocviku. Šplhali jsme po laně, ne po železné tyči."
„To už bude nejmíň před padesáti lety, ne?" , prohodila jsem jízlivě. „A možná vážilas tak třetinu."
„A co tě to najednou napadlo? Horolezecké lano. Já už ani nevím, kde je. Možná dokonce v garáži, nebo si ho vzali kluci."
„Včera si montéři na lešení povídali o tom, že budou obkládat fasádu nehořlavou izolací jen od sedmičky nahoru, prý hasiči výš nedostříknou."
Šetříme. Na těch nesprávných místech. Napadla mne říkanka z dětství o líném sedlákovi:
V střeše byla díra,
váhal sedlák Jíra.
Vyměnit pár došků?
Spravil to jen trošku.
Přišla bouře v spěchu,
odnesla mu střechu.
„To už ti může být jedno, stejně tě udusí ten kouř," mínila Lidka. Ale trochu jí to nahlodalo ten klid, s jakým upíjela dávno studené kafe. Vstala a přešla k oknu. Vylákalo ji nezvyklé ticho. Že by šli montéři na svačinku? Nešli. Stáli nedbale opřeni o trubky lešení a vykuřovali. Jeden z nich stěhoval sbíječku o patro výš. Frajeřili bez přileb a bezpečnostních pásů. Ochranné brýle? Na co.Všimli si pohybu za oknem a jako by se domluvili, změnili téma rozhovoru.
„Nechápu, jak v takových barácích mohou lidi bydlet. Vždyť je to samá díra." Mrknul na kamaráda. Ten plynule pokračoval.
„Ono se řekne, panel! Ale tehdy se budoval socialismus! V panelárně honili plán a šetřili. Nejen materiál, ale i čas, po který to mělo schnout. Hned se to odváželo a montovali to ještě nevyzrálé."
„Teď se diví, že se v tom drží voda a mají plesnivé rohy." Ten první jen pokrčil rameny.
„Kdyby jenom rohy. Vzpomínáš, jak jsme loni přitloukli do spáry upevňovací kolík a vypadl celý panel? Okno, polička, záclona, všechno letělo dolů. Ještě že nebyli doma."
To už jsme dávno neposlouchaly. Lidka, slušně vychovaná, odnášela hrnek od kafe do dřezu a chystala se jít domů. Zastavila jsem ji ještě ve dveřích.
„Myslíš, že by se někde dalo koupit horolezecké lano?"
