Vždycky byl bezradný, pokud šlo o květiny. Ne že by se styděl, jako ostatní chlapi, přinést kytku v ruce. On ji neuměl koupit. On nevěděl, jakou.
Když jsme se vzali, varovala jsem ho: "Mám narozeniny v prosinci, s květinami bude problém. Neodvažuj se ale koupit kytku v květináči!"
Nekoupil kytku v květináči. Dodnes si pamatuji, jak zašustil papír, z papíru se vylouply před zraky celé rodiny tři krásné bílé růže se zelenými lístečky, umělé. Dlouho pak zdobily náhrobek prarodičů, jen trochu vybledly. Nic jsem tehdy neřekla, jen jsem pochopila, že své požadavky na květiny musím konkretizovat do větších detailů.
Naštěstí přišla léta malých dětí a místo kytky vyšustila z papíru bonboniéra, která obvykle během odpoledne skončila svůj jepičí život. Tady bylo zbytečné, zdržovat se detaily. Pak ale zavalily trhy květiny importované z celého světa. Bylo úplně jedno, jestli byl únor, nebo červenec. Tak, jako dříve přitahovaly naše oči výkladní skříně Tuzexu, tak jsme nyní obdivovali květinářství i trhy, plné cizokrajných květin. Poprvé jsme viděli orchideje jako zboží, ne jako exponát v botanické zahradě.
I zatoužila jsem po strelícii. Vysoké, vznosné, nádherně vybarvené, a hlavně asymetrické. Vypadá jako chocholka cizokrajného ptáka s mohutným zobanem. Blížily se narozeniny a o strelícii se u nás nenápadně a pak i dost často a nápadně mluvilo. Když se čas naplnil a papír zašustil, dostala jsem červenou anturii. Byla moc krásná. Naše manželství je vcelku šťastné.
„Zapomněl jsem, jak se jmenuje ta kytka, co sis přála," hájil se manžel. „Mělas mi to raději napsat."
Strelícii jsem dostala následující rok. Sháněli mu ji všichni dodavatelé našeho květinářství a taky jejich známí, pak i manželovi známí a kdoví, kdo všechno ještě. Nakonec ji přivezl manžel naší květinářky odněkud z Brna. O kolik ji můj muž tehdy přeplatil, to mi nikdy neřekl.
A proč vlastně vzpomínám na květiny? Teď, kdy manželovi stačí se v našem květinářství jen ukázat a už na něj prodavačka volá: „ Strelícii? To už má vaše paní zase narozeniny?"
Ne, to už máme vyřešeno. Nedávno šel manžel se psem na jarní procházku, vzali to přes pole až k lesu. Z procházky mi přinesl fialky. Ne kytičku, ne tři čtyři kvítky stočené na listu. On vyryl ty rostlinky pečlivě i s kořínky a hlínou a natlačil je do kelímku od pomazánkového másla. Prý aby nepřeschly. Mám je před sebou. Nepřestaly kvést a krásně voní. Kam se hrabou strelície.
