Začala běhat po schodech nahoru a dolů jako šílená a vykřikovala: „Já jsem špatná matka, neumím vychovávat vlastní děcko!" Popadla koš s prádlem a běhala dál. „Ty vole, já snad potratím. Nevydržím tu s vámi už ani minutu, nastěhuju se na ty tři dny k Janě, než odjedete."
Krve by se ve mně nedořezal. To byla moje milovaná, krásná a miloučká Danuška, které jsem neřekla jinak než Beruško, která mně říkala s naprostou samozřejmostí maminko, dávno před tím, než se s Jirkou vzali. Našla jsem v ní dceru, po které jsem vždycky toužila. A teď běhala po schodech, plná nenávisti a hysterie. Možná je to tím, že je zase v jiném stavu, pomyslela jsem si. A co když na těch schodech uklouzne s tím košem a opravdu si něco udělá? A proč to všechno? Že jsem se zastala malého, který brečel půl hodiny zavřený za trest v koupelně v počuraných punčocháčích? Nemohla jsem to pochopit.
Běhala po schodech a padala z ní všechna ta faleš a přetvářka, kterou dodnes dokázala tak dobře maskovat. Vždyť ona mne celou tu dobu nesnáší! Jsem pro ni naprosto cizí člověk! A všechno je jinak. Stačilo pár okamžiků, kdy se přestala kontrolovat.
Odjížděla jsem domů uřvaná, zlomená, jako by mi někdo umřel. Stačilo, abych uslyšela pod okny plakat nějaké dítě a hned se mi slzy draly do očí. Vyletěl mi tlak a cukr, nespala jsem, pořád jsem tu scénu měla před očima. A pocit obrovské ztráty. Připadalo mi, že jsem přišla o pět let života. Proč? Kamarádky mne utěšovaly, že jsou všechny nevěsty takové, že to přejde. Mně to tak nepřipadalo. Myslela jsem si vždycky, že jsem dobrá tchýně, i když to slovo nesnáším.
Uplynulo několik dlouhých měsíců, kdy jsem neviděla ani Danušku, ani vnuka. A pak to najednou přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Vzpomínka, zasunutá v podvědomí milosrdné paměti přesně třicet let. Ležela jsem tehdy na igelitu na velkém stole v obýváku plném krásných obrazů. Skláněl se nade mnou malý, šedivý doktor a ptal se mne:
„Co máte doma? Kluka nebo holku?" Proč ho to zajímá, myslela jsem si.
„Dva kluky," řekla jsem.
„Tak vidíte, a..." a větu nedořekl.
„Byla by to holčička?" Došlo mi, proč se ptá.
„To vám nesmím říci." A odešel do koupelny, slyšela jsem jen, jak si myje ruce.
Po té vzpomínce se mi paradoxně ulevilo. Pochopila jsem. Minulost, na kterou jsem si léta nevzpomněla, se mi vrátila. Po třiceti letech jsem byla potrestaná za to, co jsem tehdy považovala za správné rozhodnutí. A udělala jsem velkou tečku i za trápením, které mi připravila snacha.
