Nespláchla. Všimla jsem si toho, protože odběhla v průběhu hodiny snad popáté. „To mi dělá po vínu a po kávě," vysvětlovala mi provinile své běhání.
„A proč nesplachuješ?" „Šetřím vodu, nedoplatila bych se." Ruka, namířená pro chlebíček na stole mi ztuhla v půli cesty. Dva roky v důchodu, třikrát týdně prodává v bufetu u nádraží. Důchod máme zhruba stejný. Já s ním v pohodě vyjdu, i když mi polovinu sežere nájem a inkaso. Ona bydlí v domku po rodičích, za plotem má pěknou zahrádku, plnou zeleniny a ovoce. A bufet taky něco hodí. Já splachuju. „Platím Davidovi hypotéku na barák. Postavil si kousek odtud." Pochopila jsem.
Znám jednu starou paní, která má v koupelně nočník. A používá ho. A vyleje, až je plný. Přikrývá ho novinami. Vnuci k ní kvůli tomu nechtějí chodit. Babička nechápe proč, vždyť už v polovině června má pro ně našetřené dvě tisícovky pod stromeček. Pro každého! Do konce roku našetří i pro ostatní členy rodiny. Je na sebe pyšná. Dokonce jim ve svém věku ještě peče dorty k narozeninám. A stejně nepřijdou...
„Představ si, Katka se mne včera ptala, jestli bych jí nemohla půjčit do výplaty," vzdychla jedna moje kamarádka. „Že nemá na stravenky." Invalidní důchodkyně, dealerka kosmetiky, po nocích prodává gyros ve stánku opilcům, směnařům a pozdním návštěvníkům kina. Dceru vzala zpátky domů, když se rozešla s přítelem. Bydlí u ní skoro zadarmo, mamka nakupuje, vaří, pere. Příjem dcery je vyšší než invalidní důchod a oba dva vedlejšáky její mamky dohromady.
„Kolik si vzala?" zeptala jsem se.
„Dva tisíce, měla jsem je na nový papiňák, na ten starý už nemohu sehnat gumičky," odpověděla.
„A vrací?"
„Většinou ano, to je velká částka, na to bych nezapomněla," usmála se. „Oni ti mladí dnes žijí jinak, než jsme žili my. Hodně si vydělají, koupí si, co se jim zachce, klidně tři značkové halenky najednou. A když jí nejde pod nos, co jsem uvařila, a to je skoro denně, zajde si do restaurace. Tam má kamarády, zahrají si bowling, nebo šipky. Když jsem se jí zeptala, proč si něco neuloží, tak odsekne, že je mladá, že si chce užít".
Vzpomínám na svoji babičku. Chodila pořád ve stejných, stokrát praných barchetových šatech. Látka na ohnutých zádech, vyšisovaná od slunce, povolila a záda se drala ven. „To bude ještě dobré," říkala a po almarách hledala podobný odstřižek látky, aby díru podložila. Tehdy zasáhl můj otec, šaty jí vzal a roztrhl je na dvě půlky. „ A teď si konečně vezmeš ty nové, co jsme ti dali vloni k Vánocům. Ještě jsi je neměla na sobě." Babička měla slzy na krajíčku, přece nebude chodit po dvoře v nových šatech, taková škoda...
O paní Miladě jsem slyšela jen od jejích vzdálených příbuzných. Vždycky to byla štramanda i přes vysoký věk. Dovedla se načesat, obléct, přimalovat. Ráda si popovídala, zatancovala, dokonce si našla přítele a žili spolu v půldomku. Do té doby, než onemocněla, a dost vážně. Ještě byla v nemocnici, když jako supi přilétli dědicové. Sotva zjistili, co a jak, ze dne na den vyhodili přítele z půldomku, za ním všechny její věci, okamžitě začali renovovat a dnes tam bydlí její rozvedený vnuk, každého půl roku s jinou snoubenkou. Milada musela do domu důchodců, protože se i přes to všechno z nemoci vykřesala. Jen už to není ona, ta vitální a optimistická nóbl dáma, ale zlomená, nekomunikativní babka.
Na tom, že babičky rozmazlují svá vnoučata, není nic divného, bylo to tak vždycky a asi ještě dlouho bude. Chápu, když prarodiče vodí své vnuky na plavání, do kroužků, na jazyky. Pohlídají, když jdou mladí do kina. Chvályhodné, stejně nemají co na práci. Nebo o prázdninách? V pořádku. Ale znám i víkendové babičky, které mají vnoučky nasáčkované doma od pátku do neděle, znám i babičky pro všední den. Dříve se jim říkalo „paní k dětem" a platilo se jim, dnešní babičky to hrdě sponzorují. A ještě přidají mladým na dovolenou, na auto, na novou sedačku, na stravenky.
A proto navrhuji: Důchodcům ubrat! Neumějí s důchodem hospodařit. Plnými hrstmi rozhazují tu synovi, tu dceři, krmí vnoučata i své dobře situované děti. Pak se cpou suchými rohlíky a naříkají, jak mají ten důchod malý. A nesplachují. Ubrat, neváží si toho, co mají.
A teď musím končit, přijede syn s rodinou. Ještě nemám zavařené játrové knedlíčky. Bez nich by nebyl nedělní oběd nedělním obědem.
