Dávali prstýnky republice

   Musel na tom být opravdu bídně, že mne vzal. Bylo mi devatenáct, měla jsem čerstvou maturitu a žádné zkušenosti.  Poslal mne na zkoušku na nějakou stavbu, abych o ní napsala reportáž. A nastoupila jsem jako redaktorka

   Dnes, s odstupem času,  myslím, že to od něj chtělo pořádnou dávku odvahy. Ale tehdy jsem o tom nepřemýšlela. Sebevědomí mi nechybělo, už jsem měla za sebou pár článků do okresních novin a pracovat pro stavbařský týdeník jednoho z největších podniků v republice jsem považovala za výhru. Ten nádherný pocit, když se za článkem objevil můj podpis v novinách, jsem si už vychutnala.

   Seděli jsme v miniaturní kanceláři sami dva. Já jako pomocná redaktorka, on jako vedoucí redaktor. K našemu vybavení patřil notes, tužka a psací stroj. Já jsem měla za úkol shánět materiál venku, on korigoval příspěvky doma. Ty první týdny jsem prozuřila a prořvala. Moje ego rychle splasklo. Sebekratší zprávičku mi seškrtal a zpřeházel tak, že jsem svůj výtvor nepoznala. A dal mi to přepsat, někdy i několikrát. Ze šesti řádků zůstaly čtyři, z deseti pět.  Novinářská zkratka. Byl důsledný. Už jsem uvažovala o tom, že to vzdám. Pak, možná ze dne na den, se to změnilo. Občas přehodil slovo, jindy použil výstižnější výraz, někdy zkrátil dlouhé souvětí.  Ale jeho zásahy se objevovaly čím dál méně, až zmizely úplně. Konečně jsem se naučila, co je důležité a co je vata.

   Začala jsem  jezdit ven  jednou, dvakrát za týden. Stavby jsme měli po celé republice. O autě se mi mohlo jen zdát, nejčastěji jsem jela vlakem, nebo autobusem a zpátky občas stopem.  Byla jsem mladá, nadšená, vždy středem zájmu.  Chlapi ze stavby na mne povolávali a když zahlédli moji Flexaretu, hned si přečísli patku.

   Takhle mladá a nadšená jsem prožívala jaro roku 1968. Dnes si na tu euforii už málokdo vzpomíná. Víme všichni, jak to dopadlo. Přišel Alexandr Dubček. První politik, kterého lidé skutečně vítali a milovali. Hltali jsme každé jeho slovo, věřili jsme všem krásným ideám o tom, jak naše vlast rozkvete a jak se nám bude skvěle žít. Denně jsme sledovali zprávy a kupovali všechny noviny. Svoboda a republika nebyly jen prázdné pojmy. Viděla jsem to na stavbách. Lidé pracovali s nejvyšším nasazením, usmívali se na sebe, skutečně dobrovolně nadstavili směnu, když hořely termíny. Přišli v sobotu  a neptali se kolik za to. Nevěříte? Byla jsem při tom.

   Dva tisíce slov. To bylo přesně to, co vyjadřovalo naše nadšení. Chodili jsme podepisovat archy, snad abychom taky nějak přispěli k tomu novému, co viselo ve vzduchu a dávalo naději. Socialismus s lidskou tváří? Proč ne. Lidé nosili zlaté prstýnky a řetízky na obnovu zlatého pokladu republiky.  Dávali dětem dávno zapomenutá jména z českých dějin.  Nikoho nenapadlo krást nebo se rvát. Škoda, že to trvalo jen pár měsíců.

   Můj šéf  byl vždycky opatrný. Držel se zpátky. Snad jako jediný viděl dopředu. Pochopil, že nám  ta svoboda nemůže projít. Krotil moje nadšení a zase škrtal. Nenáviděla jsem ho za to. A pak přišel srpen. Běžela jsem domů pro tranzistorák a celý den jsme u něj proseděli.  Studená sprcha. Vztek. Bezmocnost.

   Jestli byl můj šéf opatrný předtím, teď už mi některé články přímo vyhazoval.  Napsala jsem fiktivní dopis Světlaně, jako kamarádce z Ruska. Vysvětlila jsem jí, že tohle bratři nedělají. Napsala jsem o chlapci z naší stavby v Praze, který  se připletl k demonstraci a byl zraněn.  Prý jestli jsem u toho byla. Všechno, co zavánělo  jen dohady a mým nekritickým nadšením mi vyhodil. Ale přitom jsme měli v novinách ty nejkrásnější fotky Dubčeka a Svobody, které se daly sehnat.

   Co následovalo, si už mnozí sotva dovedete představit. Obrodný proces. Poučení z krizového vývoje.  Nesouhlas se vstupem vojsk.  To už si vybaví jen pamětníci.  Prověrky znamenaly konec ideálů pro desítky a stovky slušných lidí, kteří uvěřili. Mnozí na znamení nesouhlasu vraceli stranické legitimace.

    Na vedoucí místa nastoupili místo odborníků absolventi VUMLu, Večerní university marxismu-leninismu.  A ti prověření. Pro stovky vyloučených to byl konec postupu, konec prémiím, ústrky. Hrstka straníků rozhodovala o tom, jestli pojedete na dovolenou k moři, nebo jen na Balaton. Stačilo mít v emigraci někoho z rodiny. Jak by se vám líbilo přihlásit se na vysokou školu, jednou, dvakrát, třikrát a být vzápětí odmítnut bez ohledu na vysvědčení nebo talent lidmi, kteří vás ani neznají? Jenže vaši rodiče byli vyloučeni ze strany. Možná jen vyškrtnuti. Rozdíl v tom byl jen malý. Znám paní, jejíž syn skončil pod tramvají, když skládal zkoušky po čtvrté.

   Nemohu jmenovat nikoho z těch kovaných, kteří tehdy rozhodovali o osudech svých spolupracovníků a tvrdě, někdy přímo tragicky zasáhli do životů celých rodin, který by byl potrestán, nebo jen napomenut, pokárán. Užívali si svého výsostného postavení v atmosféře strachu, ale i servility těch, kteří prověrkami prošli. Denně jsem je potkávala. Nechávali se zdravit a nosili nos nahoru. Jako vítězové. Kde není žalobce, není soudce.

   Neměla jsem svého šéfa nijak zvlášť ráda. Nebyl to typ člověka, který by si lehce získal přátele. Myslím, že ani žádné neměl. Ale tehdy, když neprošel prověrkami a snad jen do počtu z něj udělali obětního beránka a přesunuli jej z milované redakce do nevelkého oddělení údržby, tehdy jsem s ním cítila. Neuměl se bránit. Člověk, který byl tak opatrný, že nikdy nepoužil výraz jako „celá řada", protože si nikdy nebyl jist tím, že ta řada je skutečně celá, člověk slušný a vzdělaný, si to nezasloužil. A bylo mi jasné, že jen díky tomu, že mi vyhazoval výplody mého nadšení, jsem já mohla zůstat.

   Dnes se rozplýváme nad sametem. Co nám přinesl? Tehdy jsme chtěli s nadšením dát něco republice, která neznamenala jen prázdné slovo. Třeba ty zlaté prstýnky, nebo jen podpis. Dnes máme rodinné stříbro rozprodané a rozkradené. Ani neznáme jména našich politiků, s výjimkou tří, čtyř. Schválně, zkuste jich vyjmenovat aspoň deset. Těch současných. A že bychom je milovali? Jen blázen by dnes věnoval do veřejné sbírky zlatý prstýnek.

   Každý, kdo neumí anglicky, je považován téměř za méněcenného. Děti nečtou, nezdraví, neznají dějiny. Toulají se s klíčky na krku, protože rodiče se honí za penězi. Výrostci pokřikují a pijí v parcích do noci. Jaké jsou jejich představy o tom, čeho chtějí v životě dosáhnout? Naše budoucnost. Morální bída. Je mi líto těch promarněných let.

   Nepíšu články o politice. Dnešek je výjimkou. Nemusíte se mnou souhlasit. Nestojím o karmu. Chtěla jsem jen vzpomenout svého šéfa a s ním stovky jemu podobných. A poděkovat jim za mravní sílu, se kterou ten čas persekucí přestáli. To oni položili základy k dění v roce 1989. Byl to první vážný pokus, i když neúspěšný. Možná jsme na ně zapomněli. Snad to pochopí až ty generace, které přijdou.