„Jak že se jmenuje?" hřímal do telefonu stavbyvedoucí Zimčík. Byl jediný, kterému jsem si troufla tohoto nového pracovníka nabídnout. Jeho stavba zoufale volala po posilách, termíny hořely a nikdo nechtěl do vzdálené a zapadlé Chropyně jít.
„Čonka, Jozef Čonka." Na druhé straně telefonu se rozhostilo ticho.
„A není náhodou..." ozval se Zimčík s podezřením v hlase. Na výmluvy nebyl čas.
„Je, ale je to mladý chlap, vypadá velice dobře a chce dělat. Já bych to s ním zkusila," chrlila jsem jedním dechem. „Nakonec máte podstav, na úřadu práce leží váš požadavek na tři dělníky, tak co. Ale bude potřebovat místo na ubytovně."
„No nějak to uděláme," zdráhavě souhlasil a bouchl s telefonem.
Tři dny byl klid. Mnula jsem si spokojeně ruce. Podařilo se, Čonka maká. Za týden jsem potkala Zimčíka na chodbě. Nevypadal ani vztekle, ani nadšeně. „No maká, maká, ale že by se přetrhl, to ne. A už zaplnil ubytovnu příbuznými a děcka mi lítají po stavbě," dodal k dokreslení.
Za čtrnáct dní jsem se seznámila s paní Čonkovou. „Jožo u vás těžko pracuje a peníze nikde," prohlásila na úvod. „Dajte mu aspoň zálohu, z čeho mám děcka krmit?" Podnikové výplatní termíny ji vůbec nezajímaly.
Za tři týdny, den po výplatě, přišel Jožo. S monoklem pod okem, s rukou na pásce. S nemocenkou ve zdravé ruce. Byl na něj žalostný pohled. Pracovní úraz, napadlo mne.
„Trochu jsme zapíjeli," přiznal s bolestnou grimasou. „S tou naraženou rukou nemohu pracovat, lékař řekl tak tři, čtyři týdny." Od té doby se na stavbě neukázal. I jeho rodinka po čase zmizela z ubytovny. Bála jsem se potkat Zimčíka. Čonku jsme propustili ve zkušební době.
Jestli si myslíte, že je konec, spletli jste se. Asi za tři roky, kdy jsme si na Čonku už ani nevzpomněli a se Zimčíkem jsem zase přátelsky komunikovala, se otevřely dveře a vstoupil povědomý chlap. Někoho mi připomínal. Ale jen vzdáleně. Tento měl nažehlené sáčko, hedvábnou košili s vázankou, na ruce zlatý náramek tak čtvrtkilový, boty podle poslední módy a přes ruku ležérně přehozený pláštík.
„Čonka, Jozef Čonka," představil se s grácií Jamese Bonda, když viděl, že marně lovím v paměti. „Potřeboval bych u vás sepsat žádost o invalidní důchod. Jste moji poslední zaměstnavatelé. Jsem totiž po infarktu a nemohu pracovat..."
