Čím hloupější sedlák, tím větší zemáky

   Vždycky když vidím ty lány rozkvetlých orchidejí všech možných druhů a barev v kdejakém supermarketu, vzpomenu si na dobu, kdy jsem se vdávala. Bylo to před více než čtyřiceti lety v prosinci. Moje představa o krásné svatební kytici se mi rozplynula v prvním květinářství, kam jsem si šla kytici objednat.

   Prodavačka obrátila oči v sloup: „ Živé květiny? V prosinci? Jo svatební! Tak to vám objednáme bílé karafiáty. “ A bylo to vyřešeno. Celou tu dobu do svatby jsme trnuli, jestli vůbec budou. No, vdala jsem se i s těmi karafiáty, ale dlouhá léta jsem pak se závistí sledovala svatební kytice pozdějších nevěst. Jak šel čas, sortiment se vylepšoval. Na řadu přišly bílé kaly, růže, kamélie, anturie a vrcholem všeho byly orchideje. Měnily se tvary i barvy kytic, od jednoduchých až po girlandy a vskutku umělecká díla.

   Představa svatební kytice mne už nelákala, ale touha po orchidejích se ve mně usadila a ne a ne ji vypudit. Vzpomínám si na svou první snítku skutečných orchidejí. Nebyla z lásky, nebyla bílá. To se vrátili naši zahraniční experti odněkud ze služební cesty po Asii a přivezli nám všem ženským spolupracovnicím ze zahraničního závodu každé jednu maličkou snítku drobných fialových květů.  Celý den jsme se na ně všechny s láskou dívaly, pak je pečlivě zabalily a nesly domů, pronásledovány závistivými pohledy holek z ostatních oddělení. Jsem smolař, asi mi nebyla souzena. Vytrousila jsem ji z papíru hned na vrátnici a až na zastávku si pyšně nesla prázdný papír. Když jsem to zjistila, pelášila jsem zpátky, ale na vrátnici už samozřejmě nebylo nic.

   Pak se objevily tyto vzácné květiny v květinářstvích nejen jako řezané, ale i rostoucí. Pořádně drahé. Obcházela jsem je s rukou na peněžence a odolávala pokušení. Odrazovala mne představa, že bych se o cizokrajnou kytku nedokázala postarat a co kdyby mi nedejbože odešla! S érou supermarketů přišla i doba orchidejí. Už se k narozeninám a výročím nenosily oslavencům kytice, ale orchideje v květináčích. Dostala jsem dvě. Moje zlé předtuchy se vyplnily.  Starala jsem se o ně podle rad všech mých úspěšných kamarádek. Rostlinky kvetly, odkvetly, odešly. Bylo mi to líto a zařekla jsem se, že už nikdy…

   Ty další už většinou přežily. Změnila jsem jim stanoviště, koupila speciální hnojivo, datum koupání zaznamenala v kalendáři červeně, zastínila žaluziemi nadměrný přísun slunečních paprsků. Že nevíte jaké koupání? Vyčlenila jsem na tuto činnost dvě misky. Do té vysoké jsem nalila odstátou a nepříliš studenou vodu, do ní téměř laboratorně odměřila speciální tekuté hnojivo na orchideje a do této lázně ponořila květináč s kytkou. Až jsem usoudila, že je drť v květináči správně nacucaná, kytku jsem přemístila do druhé, ploché misky na odkapání. Pak teprve putovala zpátky na své místo na okenním parapetu. Rostlinky kvetly, odkvetly, sice neodešly, ale ani znovu nerozkvetly.  Někde se stala chyba. Nakoupila jsem chytrou literaturu.  Vyloučila jsem škůdce, nevhodnou zeminu, neprůhledné květináče. Nic.

   „Co tam mamko hledáš?“, ptal se můj syn při jedné návštěvě, když mne přistihl, jak s nadějí prozkoumávám malý ocásek, který vyrašil mezi listy.

   „Nekvetou a nekvetou,“ vzdychla jsem zklamaně nad novým vzdušným kořenem.

   „Ukaž?“ projevil nečekaný zájem. „Já mám takové kvítko v kuchyni a už mi kvete půl roku.“ To byla rána pod pás. Nebo omyl. V životě nevzal konvičku do ruky a najednou mu bude kvést orchidej. To zrovna.

   „Ty máš určitě jinou kytku.“ Nemohla jsem uvěřit.

   „Ne, je to ta samá,“ nahlédl mi přezíravě přes rameno. „Kvete dokonce už potřetí.  Vždycky když odkvete, vyrazí další stonek a je plný květů. Pošlu ti fotku, když mi nevěříš.“

   Hned jsem ho začala zpovídat.  Pálila jsem na něj otázky jako z děla. „Jak ji máš daleko od okna, ve stínu nebo na slunci?“

   „Asi metr od okna, nahoře na lednici a mikrovlnce. Skoro u stropu.“

   „Jak často ji koupeš?“

   „Cože? Já tam jen občas cvrnknu z petláhve, je to vysoko a vždycky mi nateče do rukávu…“

   „Ale to nemůžeš vidět, jestli jí neleješ vodu do srdíčka, to se nesmí!“ děsila jsem se.

   „Ta kytka má nějaké srdíčko?“ divil se upřímně.

   „Jaké používáš hnojivo a kolik?“ chtěla jsem vědět další informace.  Z toho, jak se podíval, mi bylo jasné, že o hnojivu nikdy neslyšel a že ho otázky tohoto druhu už otravují.

   Poslat fotku mi nezapomněl.  U stropu v jeho kuchyni trůnil phalaenopsis ještě v nákupním obalu, plný nádherných vínově červených květů na vysoké stopce, za nimi jako parůžky dva odkvetlé, nezastříhnuté stonky coby důkaz, že kytka kvete už potřetí. Vybavilo se mi oblíbené rčení naší malenovské stařenky – čím hloupější sedlák, tím větší zemáky…