Neviděly jsme se dlouho, snad půl roku. Věděla jsem, že lítá mezi prací, vnoučaty a po večerech a víkendech mezi nádobím v nočním bistru. Ale ten rozdíl bil do očí. Zkrásněla. Sotva dosedla, uhodila jsem na ni.
„Kdo to je, povídej.“
„No, jeden takový mužíček zelený.“ Jestli si myslíte, že se ženská kolem padesátky neumí začervenat, mýlíte se.
„Vodník?“ napadlo mne hloupě.
„Myslivec, lesák,“ opravila mne dotčeně. Neomaleně jsem si ji prohlížela. Zbrusu nová halenka v lichotivých barvách, nový účes, nový parfém. Zdálo se mi, že je celá jakoby nažehlená, vyhlazená, v obličeji ani stopa po nějaké vrásce nebo kruzích pod očima. Nejkrásnější byly ty oči. Předtím se jí každou chvilku topily v slzičkách, dnes v nich blýskala světýlka, tančily jiskřičky. Zářila z ní pohoda láskou dotýkané ženy. Začala jsem z ní mámit novinky. Šlo to nejdřív ztuha, jako by se bála zakřiknout ten lehounký dotek štěstí tím, že se o něj podělí.
„Seznámili jsme se po telefonu, prý se mu líbil můj hlas. Pak se na mne přijel podívat a teď už se vídáme pravidelně o víkendech. Ukázala jsem ho i rodině. Nejdřív si získal obě dcery, pak ostatní. Vnoučata se k němu hrnou, jako by se znali odjakživa. Když jsme slavili minulý týden moje narozeniny, nikomu už nepřipadal cizí. Prostě mezi nás zapadl.“ Zamyslela se a mně se zdálo, že je v duchu zpátky na oslavě. Pak se rozesmála. Znovu jsem si uvědomila ten rozdíl mezi dřívější Milunkou a tou dnešní. Že by to způsobil ten domácí vaječný koňak, který jsme po kapkách ulizovaly?
„Dodnes nepochopím, jak se nás do panelákového obýváku natěsnalo jedenáct,“ pokračovala ve vzpomínkách na narozeninové veselí, „a nikdo se s nikým nepohádal, nikdo se neopil, neporval, ani sousedi neťukali do zdi. A že už bylo dost pozdě, když se v pohodě rozcházeli. Osaměla jsem se svým lesákem a začala uklízet talíře a skleničky. Ještě nějaké tácky s chlebíčky zůstaly na balkoně a Ruda je ochotně nosil do ledničky. Padla na nás únava, no byl to perný den.
„Nemohu najít druhou ponožku,“ volal Ruda z koupelny. Bodejť by ji našel, v takovém rumraji, myslela jsem si. Však se najde ráno. Sotva jsme usnuli, cítila jsem, jak mne tahá za rameno.
„Milunko, tady něco je.“ No jo, myslivec, slyší trávu růst. Není zvyklý na panelákové zvuky.
Pak jsem to uslyšela taky. Takové tiché cupitání a dost blízko. Už k nám jednou vletěl do bytu holub a kdysi nám hospodařila na balkoně veverka. Co to bude dnes? Sáhla jsem po lampičce na nočním stolku. Uprostřed ložnice na nás překvapeně zíral zdatný ježek se ztracenou ponožkou v tlapkách. Asi se rozhodl zazimovat pod postelí.
Vyzbrojila jsem Rudu smetákem a sebe baterkou. Tak jsme se soustředili na ježka, že jsme ani nepostřehli, že ve dveřích stojí dcera a nechápavě zírá na dvě vyboulené zadnice, vykukující zpod postele.
„Co to tady děláte?“ ptala se s roztomilým a všechápajícím výrazem.
„Lovíme ježka“, zněla odpověď. Málem jsme si urazili hlavy o pelest, jak jsme se rychle soukali ven. To je teda situace.
Do rána jsme seděli všichni tři nad krabicí, do které jsme ježka nakonec nakulili. Kde se tu vzal? Ježek ve čtvrtém patře? Neumí přece ani šplhat, ani létat. Že by ho přinesl nějaký gratulant jako tajný a nepodařený dárek? Postupně jsme vyloučili všechny. Nikomu z nich to nebylo podobné. Chvilku jsem podezřívala i svého lesáka. Mohl si někde v lese odložit kabát a ježek šup do kapsy. Ten to ale tvrdošíjně popíral. Sotva začalo svítat, zanesli jsme ježka do lesa. Ještě bylo dost teplo na to, aby si našel pelíšek na zimu. „Stačí mu týden,“ tvrdil můj lesák.
„A kde se tam teda vzal?“ nedalo mi to.
„Na druhý den nám přinesla sousedka tašku jablek. Přivezli si z chalupy několik přepravek a uložili je na balkon. Ježek se probral a asi ucítil naše chlebíčky. Prolézt skulinou mezi spojenými balkony už byla hračka. Pak ucítil teplo bytu a dal naší ložnici přednost před nepohodlnou přepravkou.“
Zase se zamyslela. Na co asi myslí teď? Když jsem uviděla její šťastný úsměv, ani jsem se neptala.
