Nedá se říci, že by se přímo hádali. Živě gestikulovali rukama, v očích jim plály jiskry, nervózně podupávali nohama. Jen asi dva, tři v klidu sledovali jejich jinak vášnivou diskusi. Až když jsem ten hlouček na rohu míjela, uvědomila jsem si, že neslyším jejich hlasy.
Přešla jsem kolem nich, ani si mne v tom zápalu nevšimli. Pozorovala jsem je z protější strany ulice . Diskuse pokračovala, ještě když mne trolejbus odvážel domů. Trolejbus byl plný lidí, a bylo v něm ticho. Jako by vezl hluchoněmé. Tupě civěli ven z oken, aniž vnímali známou krajinu. Snažili se vybalancovat s co nejmenší námahou výkyvy nerovné cesty.
Z jejich tváří se nedalo mnoho vyčíst. Ten se těšil na fotbal v televizi, ta přemýšlela o tom, co uvařit. Někdo obracel ospale listy v novinách. Mladík na plošině s lhostejným nezájmem pozoroval dvě studentky, které předstíraly, že je pro ně vzduch. Že by konečně aspoň řeč těla? Nic, na příští zastávce vystoupil.
Nikdo z nás neumí znakovou řeč. Ani ta nejzákladnější slovíčka. To už se dříve domluvíme s Angličanem, Němcem, Italem. Většina by si troufla ještě na ruštinu. Přinejhorším. Ale kdybychom se měli připojit k tomu hloučku venku, tak jsme bezradní. A co kdyby něco potřebovali? Například lékaře?
My, co slyšíme i mluvíme, se někdy neposloucháme. A ani spolu nemluvíme. Nedomluvíme se. Nerozumíme si. Nemáme si co říci. Snad jen pár holých vět, když je rodina navečer pospolu: „Chceš čaj, nebo kafe? Máš napsané úkoly? Kde mám papuče? V kolik se vrátíš? Co je dnes v televizi?"
A o čem diskutovali ti báječní vášniví lidé tam na chodníku, to se nikdy nedozvím.
