Ač jsem měla na starosti dodávky materiálu pro stavbu v Mongolsku již nějaký ten rok, dosud jsem neviděla jediného Mongola. Vše se vedlo v ruštině, žádný problém. Až jednou ...
„Vezmete našeho zahraničního hosta na veletrh do Brna. Provedete ho po výstavišti, zajdete s ním na oběd a ve tři si vás vyzvednu," oznámil mi ředitel. Podíval se na mne tak významným pohledem, že jsem okamžitě spolkla všechny argumenty proti, které se mi draly na jazyk Představa, že budu provázet nějakého malého skrčka se šikmýma očima tím davem lidí, v uniformě důstojníka nějaké neznámé armády, že po mně budou lidi pokukovat jako po pokleslé holce, která ulovila jen „toto", že s ním dokonce půjdu na oběd a ještě za něj zaplatím! To se mi zdálo šílené. Tři dny jsem bezmocně zuřila.
V den „D" se dostavil k autu vysoký svalnatý chlápek v civilu, očividně ze mne stejně vyklepaný jako já z něho, a když jsem viděla na jeho široké asiatské hlavě kšiltovku s nápisem „Puma", tak jsem zapomněla na vztek a ruština mi šla celkem plynule. Na to, že jako voják a dokonce podplukovník by měl mít fyzičku, odpadl na výstavišti poměrně brzy. Rozhodně ho tam nezajímalo vůbec nic. Zabodovala jsem jen tvrzením, že stojíme u „samoj bolšoj jurty v Čekoslovákii." No co, ten největší pavilon je skutečně dokulata. Ať se má chlap doma čím pochlubit! Nasměrovala jsem ho k lepšímu bufetu, tam se s úlevou usadil a po zbytek času konzumoval dobroty na tácku. Zpáteční cesta proběhla už v pohodě, zmizel ostych i obsah půllitrové láhve vodky na posilněnou.
Druhý Mongol, který mi přišel do cesty, to byl jiný kalibr. Jmenoval se Altangerel, dost běžné jméno, jak jsem zjistila. A zase mi ho přihrál náš ředitel. Tentokrát jsem ho doprovodila na polikliniku, protože měl něco s uchem. Bolest snášel statečně a nemusela jsem ani tlumočit, uměl česky stejně jako já. A ukázalo se, že umí i slovensky, německy, anglicky, francouzsky, samozřejmě rusky, čínsky a japonsky. Byl sice maličký, ale pěkně kulatý, chodil v obleku, vyprávěl vtipy, jedl příborem a používal příjemný parfém. Jeho žena, Číňanka, elegantní a nenápadná paní přijela i s roztomilým čtyřletým synem Amarem. Získala jsem si ho hračkami a pastelkami. Pěkná rodinka, zvyklá na cestování a evropskou kulturu. Pomalu jsem si je nedovedla představit ve vzdáleném Mongolsku, které pro mne představovaly nekonečné kopce, pastviny, jurty a stáda dobytka.
Setkali jsme se znovu asi po roce. To jsem přijela do Ulanbátaru na služební cestu. Přivítal mne jako starou známou, upravený, čisťounký, samý vtip a dobrá nálada. Potěšilo mne, že mezi těmi umolousanými stavaři vypadal jako odlišný střípek z mozaiky. Auto s řidičem, oblek s vázankou, vybrané chování. I ostatní s ním jednali s úctou. Asi je tu „někdo". A taky že ano. Jeho úžasnou znalost cizích jazyků využívali státníci při návštěvě zahraničních delegací. Překládal jejich projevy, ale i knihy, daboval filmy. Skoro jsem litovala, že jsem mu přivezla krásnou encyklopedii o Praze ve čtyřech světových jazycích. Jako bych ho podcenila. Nedal na sobě nic znát, zběžně ji prolistoval, pochválil, řekl že takovou ještě nemá, zase ji obřadně zabalil a šel si ji dát do auta. Řidič úslužně vyběhl a otevřel mu kufr. Na dně ležela čerstvě zabitá ovce.
