O kontrastu mezi výchovou za starých dobrých časů a výchovou dnešních "spratků rozmazelných".
Již od dob mateřské dovolené občas pouštím do virtuálního světa svá psychologická moudra týkající se výchovy a rodičovství a samozřejmě vždy projíždím diskuse pod články. Tudíž jsem již slušně vytrénovaná potlačit ješitnost a udržet kejhající potrefenou husu na břehu rybníčka zhusta zaplněného negací diskutujících, kteří obvykle reagují jen na nadpis článku, aniž by ztráceli čas s jeho čtením. Dnes ale přece jen zakejhám, i když ne zcela korektně, mimo bahnitý rybníček. Nechce se mi matlat křidélka a plýtvat energií...
V reakcích na textík o tom, jak pomoci úzkostnějším a uzavřenějším dětem přežít prázdniny mimo domov bez slziček, se opakovaně objevovaly názory typu: „dejme ty chudáčky do vatičky a do útulku, aby náhodou je neškrábla travička nebo na ně nespadlo jehličí ze smrku ....“ (cituji pana Šilara). Jen v minizkratce, v textu byla zmínka i o tom, že právě odloučení od rodičů může být jedinečným tréninkem samostatnosti a že přehnaná úzkostnost rodičů často bývá příčinou zúzkostňování dětí. Takže tak…
Co mi ale zůstalo viset v hlavě a nad čím bych tu ráda chvíli zašpekulovala je fakt, že se valná část diskutujících odkazovala na doby minulé, kdy se s dětmi nedělaly žádné štráchy, prostě nevychovávali se z nich spratci rozmazlení, jako se to děje dnes (tedy dle diskutujících…). Osobně zastávám názor, že se k sobě lidi mají chovat bez ohledu na to, jak velké nosí boty. Když s klienty řešíme otázku tolik profláknutého respektujícího přístupu ve výchově, obvykle se snažíme najít, jak oni sami vlastně respekt vůči dítěti vnímají. Bohužel musím potvrdit, že není výjimkou zaměňovat respekt k potřebám dítěte za jeho bezmezné uctívání a postrkování na piedestal – uděláme vše, co ti vidíme na očích, jen aby se zdravě vyvíjela tvá osobnost. Manifestovaný „respekt“, ale bez skutečné úcty k reálným potřebám dítěte. Děti nepotřebují žít ve skleníku s umetenými cestičkami, ale potřebují si občas natlouct pusu. A když si ji natlučou, pak je na rodičích, aby je hezky popostrčili k novému pokusu. Prostě… jednou si o překážku přerazí nohu, ale když přes ni pak skočí, může si hrdě poplácat po rameni.
Ale zpět k velebeným časům minulým. V době, kdy rodiče dnešních dětí ještě sami tahali kačera, se úcta k dětským potřebám příliš nenosila. Tedy obecně. Samozřejmě vše záviselo na konkrétní rodině a její konkrétní tradici a nastavení. Díky své práci mám možnost slyšet příběhy a dětské zkušenosti, které zůstaly zaryté hodně hluboko. Kamarádka vedená maminkou k samostatnosti vzpomíná na to, jak se ve třinácti sama klepala v čekárně u gynekologa, protože byla přece už dost velká, tak to sama zvládne. Moje máma zase vzpomíná, jak se jako sotva šestiletá musela ráno postarat o mladší sestru a vodit ji do školky, protože to prostě jinak nešlo. Hozený do vody obvykle nějak doplave. Jenže... když se moc naloká, zkušenost, kterou si do života nese, nemusí být „poradím si sám“, ale spíše „když mám problém, hodí mě přes palubu“.
Pro ty, kdo dočetli až sem… Co z toho plyne? Když si lokne, potřebuje plácnout po zádech, jinak se topil zbytečně...
