Můj povolební průšvih

...tohle je opravdová katastrofa.

Dnes se na mě v práci dívají nějak divně. Nevím čím to je. Už u turniketů co mě každý den vítají při příchodu do budovy se na mě recepční neusmála. Vždycky prohodíme pár slov, ale dnes hned sklopila oči a předstírala, že jí zvoní telefon. Pak jsem potkal kolegu Pavla z účetního oddělení. Jak mě spatřil, vyndal z tašky kapesník a dostal kýchací záchvat. Běžel na záchod a tam zůstal dokud jsem nezmizel. Poté jsem čekal na výtah. A to se stala opravdová podivnost. Před devátou ráno každý spěchá do kanceláře, aby nezmeškal příchod šéfa. Výtahy jsou tehdy opravdu plné a má cesta do sedmého patra trvá kolem 5 minut, protože zastavujeme v každém poschodí. Teď se ovšem otevřel výtah a z davu, který na něj dole čekal jsem do něj  nastoupil jenom já! Tázavě jsem hleděl na desítky pracujících s kterými normálně jezdím až nahoru, ale oni se na mě ani nepodívali. Ještě jsem zahlédl kolegu ze čtyřky jak s očima v jakýchsi papírech spěchá do výtahu. Odjezd výtahu jsem kvůli němu ještě pozdržel, ale když mi chtěl onen pán poděkovat, že jsem na něj počkal, jen co se na mě podíval z výtahu beze slov vystoupil.
Pak výtah zastavil v pátém patře. Hned jak se rozevřely dveře, už do něj vcházel zástupce pojišťovny. Stiskl tlačítko „8“. Poté vzhlédl aby mě pozdravil, ale hned jak se jeho oči blížily k těm mým, už zase mačkal tlačítko k opětovnému otevření dveří. To již nestihl a výtah se rozjel. Onen pán se ke mně otočil zády a až do 7. patra nepromluvil. Tam jsem vystoupil. Dnes jsem přišel přesně na devátou. Asistentka našeho ředitele většinou v tuto dobu pro nás pracující vaří kávu. Mám jí docela rád a často si povídáme. Dnes se opět zeptala a já jsem si opět onu kávu objednal. Ovšem když Dagmar tác s šálky přinášela rozdala ji většině kolegů, ale mě vynechala. Domníval jsem se, že se jí má káva třeba nevešla na tác, ale ona se jen ušklíbla a šla zpět k řediteli do kanceláře. Až doteď jsem s ní nepromluvil abych zjistil co se stalo.
Počítač mě ráno také nefungoval. Nejdříve mě žádal o zadání hesla. 3x jsem vepsal své křestní jméno jako obvykle, ale systém mi nahlásil, že jsem celý svůj účet zablokoval a musím kontaktovat naše IT oddělení o nápravu. Když jsem vytočil jejich telefonní číslo, automatický hlásič avizoval, že volané číslo neexistuje, ačkoliv jsem ho vytáčel přímo z telefonního seznamu.
Šel jsem si tedy uvařit kávu na uklidnění. Při cestě zpátky ke stolu mi kolega nechtěně vložil nohu do cesty a já jí na sebe celou vylil. Teď tu na sebe koukám do zrcadla, nějakým špinavým hadrem si čistím kravatu a je mi trochu smutno.
„Jéžiš co já sem to za vola! Já blbec si dnes vzal oranžovou košili a kravatu s červenými proužky!“