Po Paroubkově elastickém extempore na sázavské latifundii se jen divím, že média ještě nezveřejnila fotografie Klause s letuškou, když např. v první polovině minulého roku v USA spolu byli ubytováni v hotelu a věděla o tom celá česká delegace, ve které byli - na rozdíl od manželky - i čeští novináři. Je poměrně zvláštní, proč lidi zajímá nahé tělo postarší známé herečky producírující se frivolně na hotelovém balkóně in natura, když jsou Češi národ povětšinou ateizovaný, bez studu a zábran a jehož ženská část je po celé Evropě pověstná tím, že si horní díl plavek svlékne kdekoliv, pokud je venku nad 15C a pod nalakovanýma nohama je cítit písek a dolní dílek ihned potom, kdy má spálené již celé tělo s výjimkou malého světlého proužku směřujícího nesmiřitelně k rozkroku, který zapomněla středověkým studem zahnívajícímu osazenstvu zahraničního hotelu ještě ukázat.
Nemám více jak 7 let program s českou televizí, takže soudím situaci jen podle českého webového tisku, ze způsobu podání a frekvence článků a názorů pár mých přátel, ale zdá se mi, že českou většinu spojuje několik obdivuhodných společných vlastností. Omlouvám se, že porovnám českou situaci s Anglií pro dokreslení rozdílů, nejde mi o to dokazovat českou malost, ale ukázat, jak se to řeší jinde, možná tento pohled bude někoho zajímat a časem změní názor.
Tou druhou vlastností mnoha mých spoluobčanů vedle výše uvedené lásky ke šmírování je touha po pomstě a ingerenci státu v rodinných záležitostech.
Nevím, kdo je v Kuřimském případu kým a co kdo udělal komu, ale takové věci se neřeší v Evropě tak, že se část rodiny zavře do vězení a zbytek do útulků s tím, že se předem počítá s adopcí dětí a nechají se rodiče pár let ve vazbě do konání soudu pod záminkou "zájmu dítěte". Takto definovanému zájmu by se vysmál v Anglii každý obhájce spolu se soudcem. Faktické zbavení rodičovských práv zde i v případech domácího násilí není zvykem bez řádného procesu.
Už vůbec zde nepřichází v úvahu, aby se rodinné špinavé prádlo pralo u soudu veřejně. Na to je v Anglii několik precedentů v tom smyslu, že zájem na udržení rodiny a její intimity bezpodmínečně převažuje nad zájmem policejního a soudního hledání "objektivní pravdy a spravedlnosti" a nad kontrolou veřejnosti. Ono se totiž pár století ví, že tzv. dokonalá spravedlnost vede k naprostému bezpráví a zatímco v běžným případech pohledávka/závazek tuto pravděpodobnost pochybení lze akceptovat, už u obchodních sporů je neveřejnost volitelná a u rodinných záležitostí se vzhledem k závažnosti možných dopadů průběhu řízení spojených publicita neakceptuje. Stačí, že to ví blízké okolí rodiny.
Sociální pracovnice v Čechách běžně odebírají děti s přivolením českého soudce rodinám, kde je špatné sociální (ekonomické) prostředí, což je něco, co by si v Anglii nikdo nedovolil - stát by se na odškodném rodinám nedoplatil. Chudoba nebo nízké vzdělání není nic, za co by se měl člověk stydět, co by měl před dítětem skrývat, co by rodinu mělo nějak stigmatizovat, nakonec to může postihnout každého z nás. Pro úřady je to ale byrokraticky jednodušší : 1 dítě rovná se 1x tužka, 1x taška, 1x růžová stužka ve vlasech, 1x vytřená prdýlka, 5m2 prostoru a 5x za týden ve škole, když se nerovná, je tu problém. Jenže tak jednoduché to opravdu není. Pokud ouřadům nedošlo, že tímto chováním za posledních 50 let ničeho nedocílili, že místo "socializace" spíš za státní peníze tímto připravili kriminálníky pro jejich následný pobyt all-for-free ve státním zařízením s mřížemi, měl by jim to šetrný daňový poplatník vysvětlit. Ono je totiž levnější rodině pomoci než platit provoz dětského domova. Ale holt to chce troška toho usilí. Co mě zaráží, kolik lidí s touto praxí soudů a sociálních odborů souhlasí a kolik lidí si o sobě myslí, že je racionálních, když za 100 let zkušenností s neúspěšnými pokusy integrovat cikány nepochopí, že další snaha je marná.
Nechci hájit Kuřimské dozorce nebo jiné rodiče, kteří použijí doma násilí, ale troufám si tvrdit, že i takto postižené rodiny se mohou dát později opět dohromady, prostě proto, že jsou to stále příbuzní a že mají toho mnoho společného (někdy až moc). Soud by měl především rychle rozhodnout o vině, nechat rodinu předtím v klidu se vyjádřit bez účasti veřejnosti, přihlédnout k jejich názorům při výměře trestu a dohlídnout na případná ochranná opatření. Když jdeš v Anglii k soudu, dávají ti advokáti tuto pěknou radu "Doufej ve spravedlnost, ale buď připraven i na bezpráví", a to zdejší soudy fungují rychle a předvídatelně. Od veřejnosti bych očekával soucit a případně pomoc všem členům rodiny, rozhodně ne parazitování na cizím neštěstí. Beru v potaz, že 50% manželství v ČR skončí krachem a že soudy povolí téměř 100% rozvodů, takže se tento osobní stav hodně devalvoval, ale to neznamená, že když manželství, potažmo udržení rodiny není někdo schopen, že za to může institut manželství a ne on sám a že bude člověku nejlépe samotnému.
Rodina byla vždycky chráněna od vzájemného udávání možností odepřít svědectví a zbavením povinnosti oznámit spáchaný trestný čin nebo jeho přípravu. Pouze v komunistických zemích se to netýkalo trestných činů proti republice a některých dalších trestných činů. V ČSR byl zaveden navíc tzv. materiální znak trestného činu "nebezpečnost činu pro společnost", který snad platí v českém právu dodnes. Pojem materiální vystihuje jeho původ : dialektický materialismus (objektivismus a pozitivismus), ačkoliv jde ve skutečnosti o přesný opak - naprosto zneužitelný a také hojně zneužívaný subjektivismus soudů. Dr. Horáková a pár tisíc dalších lidí by mohlo vyprávět. Matně definovaný zájem státu/dítěte/strany/třídy převýší zájem přirozený (individuální/rodinný). Soudce si udělá jméno a veřejnost získá pocit zadostiučinění a dojem z dobré funkčnosti justice. Skutečným výsledkem bude spousta zbytečného papíru, nespravedlnost a jedna rozpadlá rodina.
Evropa, Ameriku a vekou část Asie spojovala jedna prastará kouzelná vlastnost člověka, a to schopnost pokání (omluvy), schopnost odpustit a askeze. Trvalo tisíc let než se to naučily kdysi pohanské, případně ariánské kmeny, které zničili Římskou říši, a které dodnes obývají Evropu a byla by škoda se vracet ke kombinaci teatrálního bolševického monstrprocesu a krevní msty. To bych prozatím nechal Blízkému východu, kde je to tradičním zvykem. Někdy je to opravdu těžké a vypadá to bezvýchodně. Nedávno zde například vedla vláda mediální kampaň proti pouličnímu násilí, kterou zaštiťovala matka syna, jenž byl jako člen pouličního gangu před lety zavražděn. Po pár týdnech kampaně byla tato žena sama zavražděna u sebe doma a vrahem byl její vlastní vnuk. Nemusí se to podařit, ale pomoci někomu je vždycky více než touha ho soudit.
Možná by bylo lepší pro čtenáře bulváru svoji zvědavost lépe ovládat a projít se párkrát před zrcadlem, Bohdalce doporučit trocha toho starosvětského studu, psychologům poradit, ať si dělají reklamu trochu slušnějším způsobem například na úkor své vlastní rodiny, a všem nám popřát trocha toho pesimismu ve věci soudní spravedlnosti. Důvodů z dávné i nedávné naší historie je k tomu více než dost. Nakonec platí staré pořekadlo, že dobro na špatném místě je k ničemu.
