Noční můra v podobě odběru krve!

Nemám ráda doktory! Tedáááá, jako lidi - fajn! Ale jakmile potřebujete doktora, většinou Vám není do smíchu a cukrová  vata Vás na konci také nečeká, spíš hnusný antibiotika.

Už 14 dní jsem nemocná, mám opět svůj oblíbený zánět nosohltanu. Jako někoho pravidelně navštěvuje Ježíšek, já se každý rok, touto dobou, můžu těšit na " Pana záněta", zato Ježíšek se už pěkných pár let neukázal (gauner), ale to je jiná story. Tentokrát mě má můj zánět rád, takže se mě, po dvojité dávce antibiotik a 14 dnech doma, kdy každý normální člověk už dávno a s radostí  vstává do rachoty, statečně drží a společně se pořád válíme doma. Už je to trochu otrava. Chlapi občas bývaj poměrně přísavky, ale tenhle je jako milenec, který splnil svůj účel  (tentokrát si jen zlehka odpočinout od práce) a neví, kdy je čas odejít . Chlapovi řeknete, že snídaně nebude, ale co se zánětem ? Nic, je čas se návštěvy zbavit, takže vyrážím k doktorce, která ve chvíli kdy jsem ji oznámila, že i po 14 dnech stále pokašlávám a po večerech mám zvýšenou teplotu prohlásila, že je to už divný a že mi vezme krev. V ten moment jsem zdravá! Naštěstí dodala, že na krev mám přijít až následující den. Stres opadává, teplota se vrací.

Jupííí, mám skoro 24h na to, abych se psychicky připravila a vymyslela, proč na odběr rozhodně nemůžu přijít.

Nápad nepřišel, výmluva mne nenapadla - odběru krve se dnes nevyhnu! Sakra! Mám přijít na půl 9. Přicházím včas, v rámci rozproudění krve a zvýšení tlaku, asi pro snadnější odběr, nefungují výtahy. Vybíhám schody do 4.patra. Nakonec, každý lékař potvrdí, že trocha sportu hned po ránu, Vám udělá jen dobře. Kecy! Neudělá! Děkuju, nechci! Tlak mi zvýšil děs z jehel a krev mi rozproudil nedočkavý tramvaják, který mi málem zavřel půlku zadku do dveří! Nebýt něžnou květinkou, vzala bych si trochu jeho krve... není čas, mám jiné starosti. 

V čekárně sedí dva lidi, já jsem třetí. Tak trochu doufám, že i když jsem třetí, doktorka lidi, co objednává na krev, bere přednostně. Zase chyba!  Musím si to vyčekat, za zvuku trombooonu v podobě tech dvou "usmrkanců" přede mnou. Dva lidi přede mnou nejsou samozřejmě moc a já měla času dost, "pan zánět" se odejít nechystá, času na valení bude zřejmě ještě dost. Nikam nespěchám, beztak musím ještě rozdýchat ty schody. Přesto začínám lehce panikařit, nervozně poposedávám a chvílemi to vypadá, že omdlím ještě před vstupem do ordinace. Tramvaják, schody, zánět a myšlenka na jehlu, skoro bych měla sedět v čekárně kardiologa, než praktika. Přichází další paní do čekárny, spíš chrčí, než zdraví, rozhlíží se a že prý:  " kdo je tu poslední?!". Upřímně, v čekárně, kde sedí všehovšudy 3 lidi mi, příjde v tu chvíli dotaz zbytečný, nicméně,  vzpamatovaná už z polo-kómatu a asi i trochu z pokusu pobavit a povzbudit i sama sebe, se pokouším lehce zavtipkovat a odpovídám : " No, pokud ještě nečekáte Hujerovy, tak Vy? " Paní, ale asi nemá náladu vtipkovat, moje odpověď jí moc nerozveselila. Asi jde taky na krev a má větší strach než já. Nakonec, 4 patra schodů se na ní podepsala víc, než na mě.

Je to tady, jsem na řadě! Z ordinace se vesele ozývá " Další! " a mně to příjde, jako by se sestra na má muka těšila. V hlavě mi běží hororový obrázek sestry, brousící jehlu. Vcházím, do ordinace a doktorka na mě radostně volá : "Á , slečna jde na krev!"  Úplně vidím ten její upíří úsměv. Těžce polykám, mlčky přikyvuji a svlékám bundu, vyhrnuji si rovnou rukáv a při cestě k lehátku naposledy koukám ke dveřím s myšlenkou na útěk. Ještě by to šlo!
Doktorka vstane a najednou se ta postarší, příjemná dáma mění ve vysokou postavu zahalující mě stínem, divně kouká a přitom si vyměřuje místo vpichu, hladí mi ruku v místě vystouplé tepny a já mám pocit, že se kouká na to pulzující místo stejně uslintaně, jako tlusťoch do výlohy od cukrárny.

 "Nejste omdlívací? " ptá se.
Těžce rozlepuji vyschlou pusu a odpovídám : " no, nedělá mi to úplně dobře " a vyloudím úsměv, ale přitom si v duchu říkám  : " To víš, že jo, omdlívací! To by se ti líbilo, ja ti tu omdlím, a ty si se mnou naplníš ledničku! " Asi bych vážně příště před odběrem měla vynechat horory typu Hostel! 
Doktorka: "No, jo, zdáte se mi nějaká bledá, tak si radši lehněte"... Bože! Vzpomínám si na další hororové "smrtelné lože" a doktorka mě musí k ulehnutí pobídnout mírným pošťouchnutím. 
Poslušně si lehám, poslušně nastavuji ruku a... jehla! Ježíši jehla, ale nějaká obrovská! Jsem si naprosto jistá, že takhle velkou jehlu určitě bežně nepouživají... Au! je to tam, projíždí mnou zima, krev odtéká do ampulky! "Sbohem krutý světě!" .... tma ...

Co?! Cože?! Co je sakra?! Samozřejmě jsem nezklamala a omdlela téměř okamžitě. Když jsem se vzpamatovala a koukám nad sebe, vidím usmívající se sestřičku nade mnou. Měla jsem pravdu, vysátá a mrtvá. Anděl nade mnou, já jsem věděla, že nemám na ten odběr chodit, horory nelžou! Začíná být lépe, jsem hrdinka, sedám si. Sestřička na mě pořád kouká a povídá, že nemusím spěchat, ať se zvednu, až se na to budu opravdu cítit. Chtěla jsem se fakt hrdinně zvednout, ale nešlo to, tak jsem sebou zas plácla na lehátko. Sestřička se na mě usmála a povídá "No, nevypadáte ještě moc dobře"  Bodejť, sakra! Přisla jsem alespoň o deset litrů krve! Ne! Žádných 5-6 litru, já je v těle běžně mám, a teď nemám. Jak mám asi vypadat? 

Pak, zřejmě aby můj pocit prohry nebyl tak velký, tak mi doktorka vyprávěla, jak jí tam, při odběru, omdlívají i 100 kg chlapi a nic předem neřeknou. Sestřička je štíhlé postavy, věřím, že chytat 100 kilového chlapa pro ni musí být celkem adrenalin. Tak pak mých zlatých 50 kg, že?  No nic, zvládla jsem to, jen mi zapomněla sestřička dát obrázek za statečnost. Stejně by to ničemu nepomohlo, ale příště ho rozhodně budu chtít!!!

Opouštím dveře ordinace. Když vycházím z polikliniky, mám už opět krok jistý, sebevědomí vysoké, jsem hrdinka. A doma mě  přece čeká, již dlouho plánované zhlédnutí Svatby upírů. Nakonec, je to přece pěkný film a já nejsem žádná "posera", abych se bála hororu a nějaké té kapky krve :-D :-D :-D