Když stáří šokuje mládí

Tak jsem strávila Vánoce u babičky. Byl to celkem zážitek. Samozřejmě v tom dobrým slova smyslu. Srandy kopec, menší bitva o to, co a jak se bude dělat samozřejmě proběhla taky, ale taky jsem zjistila, že je moje babička celkem rebelka. Už mi asi pomalu dochází po kom jsem.

Každopádně, nenudily jsme se. První hláška babičky po mým příjezdu k ní a jejím zkoumavým pohledu mý maličkosti byla: "To tetování je pravý?" Přiznám se, že jsem trochu doufala, že si toho všimne třeba až druhý den, v případě nesundání šály a předstírání že jsem teď jaksi zimomřivější, jsem čekala, že řeč na tetování, přijde až třetí den. Jenže v bytě, kde je 26°C jsem nesundání šály, zavrhla rovnou. Babičce jsem řekla " jo, babi, je pravý. "Babička na mě nedůvěřivě kouká a povídá" Hm..... ale nikde jinde, už další nemáš, viď, že ne" Já: "Ne babi, neboj, je jediný" v duchu jsem teda doufala, že se nebudu muset svlíkat do spodního prádla, aby se o tom přesvědčila sama.
Další den mi dokonce řekla, že je to tetování docela hezký a " ještě, že ho máš jednobarevný, ty barevný se mi nelíbí", prohlásila...skoro jsem jí chtěla říct: "Babičko, takže ti nebude vadit, když mi přibyde ještě jedno malinký, jednobarevný?" ale pak jsem to radši spolkla, nač dráždit hada bosou nohou, že jo?  Příště, už bych pak třeba před vstupem do jejího království, musela opravdu absolvovat prohlídku ve spodním prádle......túúúdle.

Pak byla sranda s jídlem. Babička moc nejedla, spíš se ládovala furt práškami a jídlo, to jsem zřejmě jedla já, za nás za obě. Den před štědrým dnem jsme se s babičkou dohodly, že si uděláme hranolky. Babička koupila, dvě balení 450g hranolek. Krásně mě navnadila a pak přišel šok, když mi babička oznámila, že půlku hranolek dá na plech a půlku schová (ano, mluvila navíc jen o jednom sáčku) a obrátila se na mě s nevinným dotazem, zda toho nebude moc. Obestřela mě hrůza, šok, chvíli jsem měla pocit, že se mi nedostává vzduchu a pak jsem ze sebe dostala "Babi, to bude rozhodně málo, minimálně celej sáček bych tam dala."

Pro změnu na mě koukala s hrůzou v očích babička a nevěřícně se mě zeptala, zda jsem si jistá, že to sníme. Nezklamala jsem ji. Snědly. Po zbytek pobytu u ní, jsem babičku furt pobízela k jídlu (chápejte, měla jsem starost o babičku, je droboučká, aby se mi nescvrkla ještě víc, s mojí nenažraností a blbým pocitem, že babičku totálně vyžeru, to samozřejmě nemělo absolutně nic společného).
Po nějaké době si toho asi všimla i babička, protože když jsem po 2h, kdy jsem sežrala dva rohlíky se salámem, šla pro nášup buchty, se na mě babička obdivně podívala a povídá mi "No, jíš pěkně" Cítila jsem se po dlouhý době fakt hezky, tak jako oceněná. Ne jako jinde, kde poslouchám kecy typu "tvl. kolik se toho do tebe vejde?, nebo ...." taková malá a žere jak protržená, kam to jako dáváš?" apod.

Babička mě podle mě musela upřímně obdivovat, protože od té doby si vzala ze mě příklad a začala i ona víc jíst. Pravda, má jisté rezervy a než dožene mě, bude to chtít ještě hodně tvrdého tréninku, ale pod mým vedením, se i ona určitě dočká časem jistých úspěchů.
Taky jsem zjistila, že moji babičku není radno podceňovat. S babičkou se dá bavit o všem, je to sice starší dáma, ale na svůj věk celkem tolerantní a jako správná Moravačka, taky nemá problém vypustit sem tam sprostší slůvko, tím pádem se občas nebojím ani já  před ní, sem tam něco vypustit. Ale je to babička. Takže se samozřejmě krotím. Ne, že bych mluvila jak dlaždič, to nééé, moje okolí by se vám sice možná snažilo nakecat něco jiného, ale není to tak horké jak to vypadá. Nicméně, jeden večer mě babička šokovala, když prohlásila "kurva, my jsme ale dneska nějaké slušné" a pak se ke mně spiklenecky naklonila a povídá mi  "ale já tak normálně taky nemluvím, to já jen tak s tebou" no, tak potěš koště. Už mi pár lidí řeklo, že je prý  kazím. Ale když vám tohle řekne vlastní babička? Že já kazím babičku? No, nevím.... proti tomuhle se teda pěkně prosím protestuji.

A pak to završila hláškou, když dostala ode mě pod stromeček knížku. Historický román. A ona se mě během večera zeptala "Je v té knížce aspoň trochu i sex? " a ze mě, po prvním překonání šoku, vylítlo "jasně babi, neboj se,  ještě se na starý kolena něco přiučíš"  Mám trochu pocit, zda jsem se s výběrem knihy pro babičku nesekla. Kdybych to bývala věděla, koupila bych ji sérii 50 odstínů šedi a byla by zřejmě šťastná jako blecha.
Byly teda i neveselé chvilky. Například, když jsme se s babičkou nemohly shodnout na tom, jak moc větrat, či nevětrat. Umíraly jsme každopádně obě. Ona strachy, že kvůli otevřené ventilačce při teplotě 24°C si užene zápal plic a já, že umřu horkem i přesto, že jsem se producírovala v tílku a šortkách. Nebo při dohadování na jaké pánvi smažit řízky, byť jsem předtím dostala na výběr, abych si posléze  vyslechla, proč jsem vybrala špatnou pánev a měla jsem si vybrat tu druhou. Výběr pánve jsem si, ale obhájila já. Pak došlo na to, zda budeme smažit na sádle či oleji. Já chtěla olej, babička sádlo. Vyhrála babička, bylo smaženo na sádle. Ono jsem teda na výběr moc neměla, protože babička prohlásila, že má i olej, ale já nevěděla kde ho schovává. Takže tady vyhrála babička.
Takže tolik k mým letošním Vánocům, které jsem strávila s babičkou a nuda to teda rozhodně nebyla.