Umřít včas

Takový to dnes mohl být krásný den, slunce ráno zalilo naši ulici a ve vzduchu zavonělo jaro. Možná jsem dnes neměla chodit ke své praktické lékařce, vždyť mě netrápí nic akutního... Měla jsem jít raději tím sluncem dál, povznášelo mě nad všední trable a starosti...

A tak teď sedím v čekárně a čekám. Co jiného se dělá v čekárně. V čekárnách u lékaře je obzvlášť nepříjemně. Trochu se nudím, trochu pročítám dnešní noviny a těším se, až odtud vypadnu.

Otevřely se dveře sousední čekárny oddělení radiologie, dva zdravotníci v oranžových vestičkách přivezli na sedačce drobounkou stařenku, trochu mi připomněla moji maminku. Zaujalo mne, že měla na sobě jen noční košili, tenký župánek, ponožky a bačkory. Byla bílá jako stěna, její vrásčitý obličej již úsměv dávno zapomněl.

"Vezeme paní z LDNky na rentgen," zaburácel saniťák do okénka. Z okénka vykoukla hlava jiného zdravotníka: "Tak mi ji uděláme a hned si ji zas vemte zpátky."

"To nejde, máme dole v autě ještě jednoho pacienta, toho vezeme jinam."

"Tak to ne, pánové, tak TO tedy neberu. Co my tady s ní pak budeme dělat?"

TO se na sedačce ještě více přihrbilo. Stařenčin vrásčitý obličej však zapomněl i plakat. Jen rezignovaně seděla a čekala, co se s ní bude dít.

"Tak my vám ji tady posadíme do čekárny, pacienta odvezeme a pro paní se hned vrátíme."

"Tak to jo, to by šlo,"zaburácel zdravotník," tak ji strčte rovnou do trojky, ať se svleče do půl těla. Ale přijeďte rychle, nemáme na ní čas".

Netrvalo to ani pár minut a stařenka již vychází z kabinky podepírána zdravotnicí, která ji posadila na sedačku v čekárně. Nebylo tam chladno, ale v tenké košili a župánku by bylo zima i mě, natož takovému věchýtku.

Stařenka náhle zanaříkala: "Je mi špatně, pomozte mi". Paní čekající na rentgen zaťukala na okénko:"Paní je prý špatně, měla by se někam položit".  "My tady žádné lehátko nemáme", zvolal zdravotník a poslal do čekárny kolegyni. Ta babičku položila přes čtyři židle do stabilizované polohy a zdravotník vytočil číslo záchranky. Hovor ukončil slovy:"Přijeďte si pro ní, je jí prostě špatně."

Zdravotnice uklidňovala stařenku:" Už pro vás jedou, zavolali jsme vám Erzetu." Nevím, jestli babička věděla, co to je Erzeta, ale vypadala, že je jí už všechno jedno. Když záchranka stařenku odvezla na jiné kolečkové židli do Erzety,  zastavila před domem původní sanitka pro převoz pacientů, která babičku přivezla. Nevím, jak tento příběh dopadl, kde stařenka nakonec skončila, ale celý den jsem ji měla před očima.

Celý den jsem měla před očima ten příběh a snažila se najít odpověď na několik otázek:

Proč babičku na rentgenové vyšetření na polikliniku někdo nedoprovázel?

Proč nebyla oblečená? Proč musela cestovat v noční košili? Venku byly tři stupně.

Proč nemají na rentgenologii žádné lůžko pro lidi, kterým se udělá špatně?

Proč byl zdravotník tak hrubý a jednal o pacientce se saniťákem,  jako by se jednalo o odloženou věc?

Proč jsme my lidé tak necitliví? Je nám líto zvířete, ale staříci nás nezajímají.

Když jsem odcházela z ordinace své lékařky, automaticky jsem sahala do peněženky pro poplatek. "Poplatky už neplatíte, paní Klokočníková".

"Aha, už neplatíme", zamumlám. Sakra, proč neplatíme! Ty peníze ale budou chybět!. Možná budou chybět v LDNkách pro takové staré babičky. Možná se jim bude žít ještě hůř!

Ten příběh je naprosto pravdivý. Takto se stal. Možná mi v diskusi k článku někdo napíše, že jsem si babku mohla vzít domů, když je mi jí tak líto.

Snad mi ale v diskusi někdo napíše, že problémy starých lidí u nás je potřeba urychleně řešit.

Měla by to být jedna z priorit. A nejen proto, že každý z nás na tom vozejčku taky jednou pojede... Hlavně proto, že jsme přece lidi...