Ta otázka mě děsí, kdykoliv se po nákupu blížím k pokladně prodejny. Začínám se mírně potit při vzpomínce, že jsem ráno vybírala z bankomatu a zas mám jen "velké"...
Dnes stojí přede mnou ve frontě nějací cizinci, možná Holanďani, nevím přesně. Jejich nákup není velký, nějaké sladkosti, něco k pití, pečivo, chtějí však platit dvoutisícovou bankovkou, která vypadá, jako by si ji čerstvě vytiskli na domácí tiskárničce. Paní pokladní, unavená celodenní službou u pokladny (což ostatně chápu), na své zákazníky "vyštěkne": "Nemáte "menčí"? Cizinci se na ni překvapeně obrátí:
"Do you speak english? What does it mean "menčí"? Paní pokladní nerozumí, tak se snažím já vysvětlit, že by paní pokladní potřebovala nějaké drobné. Cizinec obrátí na pult obsah své peněženky i svých kapes a nechá paní pokladní částku vybrat, protože se v našich penězích nevyzná.
Podobné otázce pak čelím i já, vysvětluji jak školáček paní učitelce, že nemám "menčí", protože jsem vybrala z bankomatu. Nevěří mi, nahlédne indiskrétně do mé peněženky a vítězoslavně volá:" Máte tady "menčí"! Tady máte zastrčenou stokorunu!" Přistiženě vysvětluji, že ty peníze potřebuji dát večer dceři na školní výlet. "Ále. to ještě někde rozměníte", nedá se oblomit paní pokladní.
Stydím se za svůj malý podvod a rychle platím utajovanou stokorunou, kterou mám v postranní přihrádce, a utíkám raději pryč. Cestou ještě kupuji u Vietnamců v "Tuzexu" banány dceři na svačinu a podávám paní Li dvoutisícikorunu. Tvářím se provinile, ale moje bankovka tady není problém. Dostanu přesně do haléře zpět a ještě mne Li uctivě pozdraví : "Nahledanou".
Stokrát si na ni pak vzpomenu při dalších otázkách u pokladen, zjišťujících, jestli nemám "menčí".
A pak, jednoho krásného dne, když už mám té prokleté otázky a prohlížení mé peněženky pokrk, potřeštěně odpovídám:
"Ne, vážená paní pokladní, nemám "menčí", neměla jsem "menčí" a nebudu mít "menčí". Jsem totiž z Dejvic a tudíž, jak jistě - jako ostatně celý národ - víte, ty tam toho maj nejvíc!!"
