Když mi bylo osm let, přežila jsem havárii osobního auta. Mé fyzické zranění nebylo vážné, ale psychické následky byly dosti tragické. Jízda v jakémkoli dopravním prostředku ve mně několik let vzbuzovala panickou hrůzu a na den, kdy se v odpoledních hodinách přihodila zmíněná dopravní nehoda, jsem si vůbec nevzpomínala. Ztráta paměti, okno jak po litru slivovice...
Ten den jsem slavila osmé narozeniny. Dostala jsem od rodičů kromě dortu s osmi svíčkami nádherný památník, do kterého mi hned dopoledne ve škole můj "ženich" Mireček namaloval nádherný obrázek se srdíčkem a věnováním. Měl to být možná poslední obrázek v "Mém památníčku", který jsem si do něj nechala namalovat.
Již jako malé dítě jsem byla velkým milovníkem aut a jízdy v něm. U nás v pohraniční vesnici ještě aut mnoho nebylo, sem tam nějaké přejelo po návsi. A tak největší odměnou pro mě tehdy bylo, když mě někdo svezl autíčkem. Nebylo divu, když mi tatínek, který měl vždycky k narozkám nějaké překvapení, na narozeninové odpoledne připravil ještě jeden dárek. Naše rodina ještě auto neměla, ale tatínek již vlastnil řidičák a půjčil si od svého kamaráda automobil značky Škoda Spartak tmavě červené barvy. Přivedl mě k němu, otevřel dveře a řekl: "Nastupte si madam, pojedeme na výlet...".
Jeli jsme jen tak kousek k lesu, pár kilometrů na projížďku. Seděly jsme se sestrou na zadních sedadlech, samozřejmě nepřipoutané, bez dětských sedaček. Co byste chtěli za výbavu v autě v šedesátých letech. Byla to ale nádherná jízda, vezly jsme se jako dvě princezny. Já oči vyvalené prožívala jsem každý kilometr naší projížďky. Tatínek nebyl moc zkušený řidič, mnoho kilometrů ještě nenajezdil. Vjeli jsme po silnici do lesa, les byl hluboký a venku už se trochu stmívalo. Lesní zvěř tehdy nebyla na auta vůbec zvyklá a světla ji přitahovala ke skoku na silnici. Prý srna způsobila smyk našeho auta a následný karambol.
Když jsem se probudila, ležela jsem doma v posteli a ptala se, jestli už mám vstávat do školy. Maminka mi řekla, že jsem nemocná, protože jsme se nabourali v autě. Já jsem si ale vůbec nic nepamatovala. Nechtěla jsem tomu uvěřit a štípala jsem se do ruky, abych se ubezpečila, že se mi to všechno jen nezdá. Nevěděla jsem, že mám narozeniny, nevěděla jsem, že jsem dostala nějaký památník, který ležel na mém nočním stolku, a nevěděla jsem ani, že jsme někam jeli autem. Naprostá ztráta paměti, okno jak výkladní skříň...
Takto to trvalo mnoho let, jen občas se mi vybavovaly útržky dne, kdy jsem oslavila své osmé narozeniny. Už jsem si vzpomněla i na Mirečka a jeho památníkové srdíčko, i na ten dort, který byl kakaový s čokoládovou polevou. Jen ta chvíle, kdy k nehodě došlo, zůstala po mnoho let zcela zamlžená.
Nevím, jaký podnět způsobil tu změnu. Před několika lety se mi najednou průběh celé autohavárie vybavil. Zjistila jsem, že ho mám v mozku nahraný jako film. Slyším křik, který nastal po havárii, slyším pláč mé sestry, vidím i cítím krev, která mi kapala ze sedřené hlavy. Už vím, že jsem se sedřela o kličky k otevírání okna a dveří, i cítím bolest, kterou jsem tehdy prožívala. Ten zážitek, který byl údajně vymazán z mé paměti, je tam uložený tak, jak se celá nehoda odehrála.
Náš mozek má zřejmě zaznamenané všechny příhody, které nás v životě potkaly. Je to takový velký a dokonalý "památníček". Mozek je nejdokonalejší záznamové zařízení na světě. Jen ho neumíme ovládat. Nevíme, kde jsou potřebná tlačítka, která by nám umožnila založit a pustit kazetu s filmem, který si chceme připomenout. Neumíme ani smazat filmy, které už si nikdy připomínat nechceme.
Je zajímavé číst vyprávění lidí, kteří se ocitli na hranici života a smrti. Je zajímavé číst o tom, co se jim zdálo, co v kómatu prožívali. Nevěřím, že je to cosi nadpřirozeného, něco, co nejde logicky vysvětlit, zdůvodnit. Nevěřím, že promlouvali s Bohem a lidmi, které si už "Bůh" vzal k sobě. Všechno je jen činnost našeho mozku, který zpracovává podněty a vněmy, které přicházejí z vnějšku, a "mixuje" je s tím, co má uloženo na "svém disku".
Náš mozek je ta "duše", která oživuje naši fyzickou schránku. A ten Bůh, o kterém se tolik píše, jsme my sami.
Obraťme se k sobě a u sebe hledejme podporu, pomoc, štěstí i lásku...
