Myslím na tebe, země má, na prahu nového roku

Když je člověk mlád a plný představivosti o světě, do kterého se narodil, a jeho možnosti cestovat jsou omezeny na jeden nebo dva okolní státy, obtížněji si hledá vztah ke své zemi, v které musí žít.

Může ji dokonce považovat za vězení, za velký dvorek kolem věznice, který je obklopen kilometry dlouhého neproniknutelného plotu. Sní si ve své mysli o zemích, kde se žije mnohem šťastněji, kde jsou lidé spokojenější, bohatší, ale i svobodní. Listuje si večer s baterkou pod peřinou v zakázaných cestopisech, hltá stránky knih, v kterých se píše o ráji na zeměkouli - o ráji tam za oceánem, kam se nikdy za svůj život asi nepodívá. Otáčí například listy Valentovy knížky o Nejkrásnější zemi a svou zemi najednou nesnáší, protože je režimem nucen v ní být.

Pak se cosi ve společnosti změní: letadla, v kterých náš hrdina z pod peřiny sedí, míří na všechny strany zeměkoule. A najednou chodí po největších městech světa, najednou stojí u Sochy svobody, jejíž obrázek našel kdesi po amerických vojácích a nalepil si ho do svého dětského památníčku. Najednou se koupe na nejkrásnějších plážích na světě, prohlíží si všechny divy světa, o kterých dosud jen slyšel vyprávět ve škole. Vypraví se dokonce do nejvyšších hor světa a podnikne náročné výstupy, o kterých kdysi snil na vrcholu Gerlachovky.

Už není tím, kdo proklíná kouli na své noze, která mu nedovolí dostat se dál než na pozemek svého rodného domu. A v těch světových metropolích, na těch štítech velehor, na těch nejkrásnějších plážích světa - všude vzpomíná - a co asi v té zemi, kde začal jeho život?

Copak je tam asi nového? Jestlipak už rozkvetly lípy, které dokázaly provonět celou ulici. Jestlipak už dozrálo obilí na těch rodných, širých lánech, o kterých se tak nerad učil ve škole nazpaměť básničku.     A jestlipak už letos rostou houby na jeho oblíbené "hřiborostce".

 A pak, když letadlo pomalu přistává nad střechami Prahy, tam kde se Vltava tolik klikatí, aby pak spěchala do Labe a dál do vod severního moře, když je již řídicí věž ruzyňského letiště na dohled a v letadle  znějí tóny Smetanovy Vltavy, náš hrdina se neubrání dojetí. Tak se rychle raději otočí k okénku a tam spatří tu zem! Tu zem, na kterou obřadně sestoupí po schůdkách přistavených k letadlu a chtěl by ji políbit.

Všude, kde byl, byl rád, ale doma je najednou nejradši. A dnes už chápe, co napsal pan Valenta ve svém rozloučení s Amerikou:

"Nedovedl bych tu žít. Snad prostě pro kořeny, které už nic přervat nedovede, a přerve-li, usmrcuje."

Hodně štěstí v novém roce!