V souvislosti s blížícím se 40. výročí okupace naší republiky sovětskými vojsky se objevují články, v kterých je náš národ přirovnáván k ustrašeným babám, které se podělají z jakékoli hrozby a raději se vzdají násilníkovi bez boje. Nemohu s tím souhlasit... Náš národ je statečný. Kdo tvrdí opak, nedával ve škole při dějepisu pozor.
Rok 1938 nepamatuji, to byla moje maminka ještě malá holka podobně jako já o třicet let později v roce 1968, kdy naši zemi napadla vojska Varšavské smlouvy. V obou případech národ ustoupil obrovské síle, nad kterou se nedalo zvítězit. Je dobře, že jsme dnes součástí Evropské unie. Už zde není jen to malé Československo jako před sedmdesáti a čtyřiceti lety. Ono je součástí Evropy a je respektováno stejně jako ostatní členské státy. Není náhodou, že s myšlenkou jednotné Evropy přišel člověk, který v Čechách od malinka vyrůstal a dlouho zde žil - Richard Coudenhove- Kalergi. Duchovní otec Evropské unie dobře chápal nebezpečí, které pro menší státy znamená roztříštěná Evropa.
Přestože jsem byla ještě dítě, události srpna 1968 jsem vnímala velice silně a mám je ve svém pamětníčku uložené jak dlouhý černobílý film s tragickým koncem. Ten srpnový týden byl ale svým způsobem nádherný a nezapomenutelný. Sledovala jsem s úžasem a nadšením celonárodní odpor proti okupantům. I jako dítě jsem vnímala odhodlání obyčejných lidí postavit se té lůze. A nechápala jsem, proč toto nadšení postupně opadává. Lidem docházelo, jak marný a zbytečný by to byl boj. Nebyla to zbabělost, která lidi dovedla k ústupu před sovětskými tanky. Bylo to uvědomění si obrovské síly, proti které stojí náš počtem malý a slabý národ. Někteří velmi brzy, jiní až později pochopili, že bez podpory světových mocností se malá zemička nemůže stavět před obrem na zadní. Ano, můj národ byl moudřejší, a proto ustoupil - z pocitu beznaděje, nikoliv ze zbabělosti. Cožpak je statečností obětovat život v předem dávno rozhodnutém a prohraném boji? Cožpak je statečností postavit se s holýma rukama proti tanku?
Žila jsem dvacet let vedle člověka, který se v době normalizace nedal a neodvolal to, o čem byl přesvědčený, že je pravda. Dvacet let za to byl režimem šikanován. Byla jsem svědkem obrovských pochybností tohoto člověka o tom, jestli to bylo správné rozhodnutí. Jestli to nebyla marná oběť, která nikomu užitku nepřinesla. Naopak mu zabránila v tom, aby svými schopnostmi a talentem alespoň trochu této utlačované zemi pomáhal. Litoval, ano, občas toho litoval. Neuvěřitelně se trápil, že vlastně nikomu a ničemu nepomohl.
Bylo statečnější postavit se režimu a žít na okraji společnosti jako vyvrhel, se kterým se ostatní bojí prohodit slůvko na návsi, nebo bylo statečnější snažit se jakžtakž se soudruhy vycházet a mít za to možnost věnovat svůj talent a um své zemi? Já vážně dodnes nevím...
