souhlas!

a mé pevné přesvědčení o tom, nezapomenout na tento článek, až má čtyřletá dcera začne ze školy nosit vysvědčení!!

Dnes jsou ve škole samé učitelky.

A ty dávají dobré známky jen holkám.

A tak je běžná, že blbá holka, co nerozumí vůbec ničemu a jenom se všecko učí nazpamět, má mnohonásobně lepší známky než chytrý kluk, co je schopen sám si všechno odvodit.

Je sice pravda, že nejpravdivější

vysvědčení napíše až praktický život a že může být všechno jinak, ale skutečností - ať se nám to líbí nebo ne - zůstává, že na počátku života je  vysvědčení prakticky jediným měřitelným výsledkem "práce" žáka ve škole a šmahem je odmítat je blbost.  Samozřejmě může být v praxi všechno jinak, ale obvykle kdo začne mít problémy ve škole, bude je mít asi i dál... Jiná otázka je přístup rodičů: ti rozumní by měli využít vysvědčení k zamyšlení spolu s dítětem, co bylo špatně a co musí zlepšit. Nebo znáte něco lepšího?

Re: Je sice pravda, že nejpravdivější

Rodiče mají bohužel z dětství zafixováno, že vysvědčení je to nejdůležitější v životě dítěte. Ano, v článku jde o správnou interpretaci školních výsledků, o jejich důležitost v životě lidském.

Kristepane,

z toho zas cukerin jen kape...

Opět vynikající paní Klokočníková,

píši 1* a děkuji.

Lepší trojka než dvojka

Dcera bude mít samé jedničky, do školy se těší, všechno ji  jde skoro samo, je oblíbená. Přesně takové jsem jako malý neměl rád. Jistě, že jsem na ni hrdý. Vždy jsem ji říkal, že se musí hlavně snažit, dostat trojku z něčeho, co ji vůbec nejde a snahou se k ni dobere je hodnotnější, než dostat dvoju, protože to odflákne. Osobně bych uvítal, kdyby ke každému vysvědčení bylo i písemné hodnocení.

Hezký článek, máte karmu.

Jenom bych zdůraznil, že vysvedčení je v prvé řadě vizitka rodičů, takže až si zítra vezmeme ten papír do rukou, měli bychom se zamyslet, co všechno jsme udělali pro to, aby ty známky na něm byly co nejlepší. A ty Vámi uvedené předměty by tam opravdu měly být.

Mé dětské drauma

Psal se rok 1985 a já místo velké jedničky, kterou nosily všechny vzorné holčičky, dostala na vysvědčení nevzhlednou trojku. Bylo mi strašně trapně a smutně před celou rodinou (i dnes se mi hrnou slzy do očí při té vzpomínce). Byla jsem 2 měsíce nemocná a nedokázala jsem srovnat tempo s ostatními. Těší mě na tom jedna věc, že mohu ukázat svým dětem vysvědčení a říci NIC TEN PAPÍR NEZNAMENÁ. Můžeš stejně, jako já vystudovat Univerzitu Karlovu. Záleží jen, jestli chceš.

Re: Mé dětské drauma

učitelka byla hloupá, které dítě dokáže během půlky školního roku dohnat ostatní, když z toho 2 měsíce marodí. Měla o tom vést rozhovor s rodiči a dítěti dát maximálně 2.

Vysvědčení

Souhlasím s M.V., vyjmenované body jsou především základem, který je dán rodinou, my jsme tak byli vychováni, naše rodiče ani nenapadlo nenést za nás zodpovědnost. To je moderní až v posledních letech - že děti jsou od přírody čisté duše a nic špatného by neudělaly a rodiče tu jsou jen od toho, aby je oblékli a nakrmili, ale do výchovy mluvit nesmí... Člověku je na světě lépe, když něco zná a může si i sám sebe vážit, ať už má jedničky nebo čtyřky. Nadávat škole kvůli známkám či na systém známkování vůbec je pláč na nesprávném hrobě. Vše je na rodičích, jen na nich záleží, jak dítěti vysvětlí, co je v životě důležité - v to počítám i školu - a že nebudou hloupě stresovat dítě, když vidí, že nemůže být jedničkář. Pokud měla autorka někdy tento pocit, vinit by měla své rodiče, ne školu. Za své děti zodpovídají vždy jen a pouze rodiče, ať už je úzus ve společnosti jaký chce.

Je to sice pravda, ale pouze poloviční

Dobrý den,

mám táké dítě ve školním věku. Těch pět bodů, co uvádítě je otázkou elementární výchovy v rodině. S touto výbavou by děti měly do školy již přijít, a ne chtít po cizích, aby jim ji vštípili. Není věcí školy děti vychovávat, děti chodí do školy proto, aby se naučily číst, psát, počítat a dalším věcem, jejichž zvládnutí je v rukou každého jednotlivce . Ne každého baví všechno. Neznamená to, že se nebudu učit např. zeměpis nebo fyziku se zdůvodněním, že to v životě nebudu potřebovat. Nikdo neví, co bude nakonec v životě dělat.

A ještě k těm známkám a tím i vysvědčením obecně. Každé lidské konání je vice či méně měřitelné a platí to i ve škole. Každá akce v lidském životě je nakonec nějak zhodnocena proto, aby se příště udělala jinak nebo lépe. Totéž platí o hodnocení ve škole. Jestli jsou to čísla, písmena, body, razítka, je zcela lhostejné. ale jakýsi závěr se musí udělat. A vysvědčení není jenom papír, je to závěr, který právě akci našich dětí hodnotí.