"Kdo v sobě nosí velkou nenávist, ubírá tím místo pozitivnímu myšlení, tvůrčím nápadům, ale i lásce..."
Sousedka Tonička se narodila před první světovou válkou. Bydlela v bytě nad námi a žila velmi tiše a skromně. Žila pro svého nejmladšího syna Pavla, kterého velice milovala a byl to její malý pánbůh.
Když její syn velmi náhle po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, zhroutil se Toničce její svět. Celé dny vysedávala nad jeho fotografiemi pohroužená do vzpomínek. Kontakt se svým synem neměla žádný, a pokud nějaký ano, tak o něm nemluvila. Všechno to bylo tehdy velmi nebezpečné pro celou jejich rodinu.
Tonička u nás trávila celé večery, aby se necítila tak sama. Jednoho takového společného večera nám oznámila, že pojede za Pavlem do Švýcarska. Získala povolení a může ho jet navštívit. Trochu nás to překvapilo, ale věděli jsme, že o návštěvu velmi usiluje a že jako důchodkyně asi není pro komunistický režim příliš zajímavá. Do Švýcarska pak cestovala za svým synem velmi často. Když se Pavel přestěhoval do Ameriky, létala za ním několikrát do roka, odkud vozila nádherné fotografie, nad kterými se u nás vždycky rozplývala. Do Československa občas přiletěla Pavlova manželka a Tonička nám vysvětlovala, že Pavel do Československa nesmí, ale že v Americe pro Naši republiku pracuje.
Přiznávám, že jsem nad nádhernými fotografiemi z Ameriky trochu záviděla, že já nesmím ani do toho Švýcarska. Ale přála jsem jí to a byla vděčná za každý malý dárek, který nám Tonička ze svých cest přivezla. V době, kdy nikde necestovala, trávila s námi večery u televize, protože sama televizi neměla. Sedávali jsme společně u Televizních novin, komentovali dění na naši politické scéně a nadávali na komunisty. Někdy se Tonička zdržela i po deváté večer, kdy se u nás pravidelně ozývala známá znělka Hlasu Ameriky a slova hlasatele:" Here is a Voice of America. The folloving broadcast is to Czechoslovakia", a poslouchala s námi.
Když jsme si počátkem devadesátých let v Cibulkových seznamech otištěných v Rudém Krávu přečetli, že Tonička byla agentem STB, věděli jsme, že to je stoprocentně ona. Její datum narození jsme dobře znali, protože jsme její narozeniny vždycky oslavovali. Tonička se této události už nedožila. Nepátrala jsem po tom, jestli o naší rodině informovala STB. Nenašla jsem jediný důvod, proč se to dozvědět. Nevěděla jsem, jak s takovou informací naložit.
Přemýšlela jsem o Toničce a jen se snažila to celé pochopit. V té době jsem už měla na klíně svého syna a možná přes ta jeho neustála:"Mami, proč?" jsem pochopila i to své "Proč?".
A dávno už jsem Toničce odpustila...
