Není to dávno, co jsem ve svém životě přijala Čtyři dohody, založené na staré toltécké moudrosti. Přivedlo mně k nim jedno vynikající divadelní představení herce Jaroslava Duška a kniha, kterou jsem si hned druhý den po představení koupila. Dohody pomáhají lidem žít šťastně a svobodně. Pomáhají lidem zbavit se toho, co jim brání radovat se ze života. Ne vždycky se mi podaří tyto dohody dodržovat, ale snažím se. Jsou uloženy v mé paměti a vybavují se mi, když jsou potřeba. Ty čtyři jednoduché dohody mi také pomáhají přežít "útrapy" bloggera...
Dohoda první: Nehřešte slovem
Když jsem uveřejnila na blog.idnes jeden ze svých prvních článků, napsal mi jistý čtenář, abych toho psaní raději nechala, že to vůbec neumím. Vzpomněla jsem si na tuto první dohodu a řekla si, že ten čtenář právě hřeší slovem a nechala jsem jeho poznámky plavat. Píšu si dál, protože z toho mám sama radost.
Na tuto dohodu často myslím, když píšu své články. Síla slova je obrovská a je potřeba formulovat myšlenky a názory velmi přesně a citlivě, aby nezadaly příležitost k nesprávným interpretacím. Psaní článků mě učí takovému vyjadřování. Kolikrát napíšu větu a zase ji smažu, kolikrát si ji přečtu a něco změním, někdy smažu celý článek, protože si uvědomím, že hřeším slovem. Hraju si při psaní se slovy, která se skládají jak korálková mozaika do barevného obrazce, vyjadřujícího myšlenku. Přečtu si pár prvních diskusních příspěvků ke článku a už vidím, co jsem zase špatně vyjádřila, jak nepřesně jsem myšlenku složila. Nechtěně jsem se třeba dotkla lidí, ke kterým jsem svou výtku vůbec nesměřovala.
Jednou jsem v článku použila slova"naši stařečci a stařenky". Myslela jsem si, jak něžně a láskyplně jsem naše starší spoluobčany oslovila. Několika strarších lidí se to velmi dotklo. Slovo má takovou sílu, že může hodně ublížit. Slova mohou být také nebezpečná. Přečteme-li si v článcích nějaký názor, neměli bychom mu hned uvěřit, i kdyby byl napsán sebelíp. Ponechme si raději ten vlastní názor a obhajujme ho.
Dohoda druhá: Neberte si nic osobně
Kdybych nežila podle této dohody, už bych asi články do bloggu nepsala. Kolik už bylo urážek, nadávek, výhrůžek i kleteb typu: "Kéž byste dostala brzy nějakou ošklivou nemoc". Někdy se trochu bojím otevřít diskusi, kolik tam zas najdu plivanců. Nepsala bych, protože některé diskusní příspěvky by mi dokázaly pokazit celý den. Zabývala bych se tím, proč mě ten čtenář nenávidí za to, že mám jiný názor než má on. Proč mě uráží a ponižuje, proč se naváží i do mé rodiny, kterou vůbec nezná. Proč uráží postavy z mých článků, které jsou někdy smyšlené, jejich příběhy domyšlené nebo zcela vymyšlené. Neberu si nic osobně, a tak se mohu dál smát a v klidu číst diskusní příspěvky, které si právem zaslouží smazání. Ten jed se mi do krve nedostane.
Neberte si nic osobně a buďte sebevědomí. Zachovejte si smysl pro humor a nenechejte si kazit ani minutu svého života. Vzpomínám si, jak mi jedna moje kamarádka vyprávěla, že jí ráno v metru jeden mládenec vynadal a nazval "přechodovou babou". Nejen že si nebrala jeho nadávky osobně, ale ještě měla celý den dobrou náladu, protože v té době již byla patnáct let po přechodu.
Dohoda třetí: Nevytvářejte si žádné domněnky
Čtenář si přečte článek a začne si k němu vytvářet domněnky. Domněnky o tom, co v článku napsáno není a co si vymýšlí jeho fantazie. Napsala jsem v jednom článku, že dětem z chudých zemí by měl být poslán dar v podobě školních pomůcek. Několik čtenářů reagovalo podrážděně a psali, že dětem z Afriky by to stejně nepomohlo. Ve svém článku jsem nepoužila ani jedinkrát slovo Afrika. Myslela jsem při psaní na indickou holčičku, která může dokončit základní školu díky penězům, které jí posílá moje sestra jako její adoptivní máma na dálku. Myslela jsem na děti Indiánů v Jižní Americe, o kterých jsem nedávno viděla dojemný film. V jejich škole kromě tabule a křídy nebyla jediná školní pomůcka. Čtenář si však přečetl "chudé děti" a jen jeho domněnkou bylo, že se jedná o děti v Africe. Ale nejen tam jsou chudé děti...
Napsala jsem článek o panu profesoru Švejnarovi a nebyl to právě oslavný článek. V celém článku však nepadlo jediné slovo o panu profesoru Klausovi. Přesto jsem čelila útoku za to, že jsem příznivec Václava Klause. Jak vědí ti diskutéři, že tomu tak skutečně je. Platí snad, že kdo má výhrady vůči panu Švejnarovi, musí být příznivcem pana Klause? Čtenář si vytvořil domněnku a já jsem to schytala.
Nevytvářejme si domněnky, ale zjišťujme, jak se věci mají doopravdy. Jen si vzpomeňte, kolikrát v životě jste se mýlili a komentovali to slovy:" Ale já jsem myslel/a, že..." Některé věci se nedají vymyslet. Fakta se musí zjišťovat a k tomu slouží otázky.
Dohoda čtvrtá: Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.
Je zajímavé sledovat kvalitu článků na blog.idnes. Dobře se pozná, kolik péče autor článku věnoval. Jistě, píší profíci, píší amatéři, píší staříčci a stařenky, píší studenti. Úroveň článků se liší i u jednotlivých autorů. Je ale důležité, napsat článek tak, jak to nejlépe dovedu. Snažím se o to i já. Než změním článek na "aktivní", dlouho se rozhoduji. Když pak kliknu na tlačítko "Uložit článek na blog.idnes", vím, že jsem udělala maximum pro jeho kvalitu, že už to lépe neumím, a pak už ho nechám žít jeho životem. Známka ze slohové práce za mou snahu na sebe nedá dlouho čekat...
"Rozhodnutí přijmout čtyři dohody je vyhlášením války parazitovi, abychom získali svobodu. Čtyři dohody nám nabízejí možnost ukončit emocionální bolest a otevřít si tak dvěře k radosti ze života a k počátku nového snu..." (Z knihy Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize.)
Tak klikám na "Uložit článek na blog.idnes"... Přeji krásnou neděli...
