Když se minulý týden šestadvacetiletá moderátorka německé komerční televize ProSieben ukecla a v zábavném pořadu použila heslo "Arbeit macht frei" (Práce osvobozuje), asi tím opravdu nemyslela nic zlého. To heslo je velmi pravdivé. Vyšlo ale z jejích mederátorských úst v nesprávný čas na nesprávném místě. V noční zábavné soutěži a ještě k tomu německé televize Nightloft. Ten slogan za Hitlera visel nad branami koncentračních táborů, kde zahynuly miliony lidí. Možná si raději měla vzpomenout na citát Francoise La Rochefoucalda "Tělesná práce osvobozuje od duševních bolů". Citát říká totéž, ale neevokuje hrůzné vzpomínky. Je správné, že moderátorka z televize vyletěla. Tohle fakt není moc veselé. Je-li profesionál, pochopila to, protože profesionál dokáže unést trest za své chyby...
Někdy je pusa rychlejší než mozek, u některých lidí je to téměř pravidlo. Občas se ale ukecne každý z nás. Někdy je to legrace, jindy to dokáže hodně mrzet. Člověk pak chodí a spílá si: "Že jsem radši nemlčel, že jsem si nedával na tu hubu trochu pozor. Ale je to venku a co je venku, nedá se dát zpět...
Měla jsem kdysi v minulém století jako puberťačka na starost kupu desetiletých dětí, se kterými jsme podnikali různá dobrodružství, chodili na výlety, páchali dobré skutky. Ten den jsme vyrazili na výlet na blízké Skalky, kde jsme po stopovačce "kluci hledaj holky" chtěli rozdělat oheň a opékat buřtíky. Už ráno to trochu vypadalo na déšť a kolem oběda se spustil liják, že nám ani plášťěnky nestačily a museli jsme se rychle schovat do jedné polorozpadlé stodoly. Co ale dělat s rozdováděnými dětmi, které ani chvilku neposedí, když ven se nedá vystrčit ani nos. Jak je zabavit, aby se ve stodole plné staré slámy a zemědělské veteše nezranily. Měla jsem vždycky pro takové chvíle připraveno několik her, které dokázaly děti jakžtakž udržet v klidu: Tichá pošta, Vadí-nevadí, Vepřové hody. To poslední byla taková hra, kdy děti postupně předstupují před ostatní a na jakoukoliv mnou položenou otázku musí odpovědět částí prasátka nebo nejakým vepřovým výrobkem, který si na začátku vyberou. Důležité je, že se při odpovědi nikdy nesmí zasmát. Musí zachovat úplně vážnou tvář, i kdybyste se ptali na cokoliv. Kdo se zasměje, musí dát fant. Nevím, jestli to dnešní děti také hrajou, asi už ne, možná by jim to přišlo nudné...
Přichází přede mne Frantík, vybral si jitrnici:
"Co máš na hlavě"? "Jitrnici"? "Co máš doma v posteli?" "Jitrnici". "Co je tvoje ségra?" "Jitrnice". "Co máte doma v květináčích"? "Jitrnice." A to už Frantík nevydrží, začne se chechtat a dává fant.
Přede mne se postavil Pepík. Dlouho odolává, vybral si kolínko a asi ho nemá moc rád. Na všechno odpovídá s kamenou tváří: "Kolíínko". Když už to trvá dlouho, použiji zaručený recept, kdy se všechny děti vždycky rozesmějou a zeptám se na rodiče: "Co je tvoje maminka?" Huronský řev všech dětí: "Kolínko..." . Jasně, Pepa dává fant a ještě se tomu dlouho směje.
Přichází Bedřiška. Moc příjemná holčička, kterou děti odstrkují, protože je trochu tlustější, než by jí slušelo. "Tak Bedřiško, copak máš ráda z prasete?" "Tlačenku, "hlesne Bedřiška. A jedem: "Co nosíš v aktovce? Na co se celý večer doma díváte? Co vám roste na zahradě? Co máš doma v prádelníku? Atd., atd., Bedřiška se nedá, v klidu na všechno odpovídá: "Tlačenku" a vůbec ji nerozhází, že se již děti válejí po zemi smíchy. Sáhnu ke své jasné zbrani, tak tedy:"A Bedřiško, copak je tvůj tatínek? "
Už když jsem to říkala, byla bych si dala facku přes celou hubu, ale pusa už se nedala zastavit. Už to tam nešlo nacpat zpátky. Mé zoufalé oči se střetly s očima posmutnělé Bedřišky. Děti ztichly, že byl slyšet i Bedřiščin dlouhý povzdech. Všechny ty dětské oči se podívaly na tu hroznou osobu, která právě něco strašného provedla. Za těma očima byly malé dětské mozečky, které věděly, že Bedřišce tatínek před půl rokem tragicky zemřel. Ten trapný okamžik nechtěl skončit, blbá dětská hra, blbá moje huba nerozumná, kde si mohu tu hlavu urazit?
A do toho trapného ticha se najednou ozval tichý Bedřiščin hlas: " Tlačenka..."
Věděla jsem, že to dítě je teď právě mnohem statečnější než jsem já. Hrálo hru a dohrálo ji do konce. Fant dát nemuselo, protože tady už opravdu nebylo vůbec nic k smíchu. Styděla jsem se do nejhlubších zákoutí své duše a nikdy jsem na to nezapomněla. Stačí, aby si někdo kolem mne dal tlačenku, a zas to mám na mozku. Věřte mi, že je to už hodně let a Bedřiška by si asi ani nevzpomněla. Ale možná jo... Možná si taky pamatuje... Na to nejhorší ukecnutí mého života...
