Prvně mě upozornila, že mám díru na punčoše. Zírala na to nepatrné očko jako na hnisavý vřed. Poté mi doporučila zakoupení náhradních punčoch a okamžité převléknutí v kabince. Po mém slušném odmítnutí se evidentně pohoršila.
Jako každý normální člověk nesnáším kabinky. V prostoru metr na metr zvětšují zrcadla do nadlidských rozměrů vás, protože tam nic jiného není. V lepším případě se někde na zdi krčí háček, na který máte umístit kabelku, bundu, kalhoty, svetr, čepici i rukavice. Zářivky nadšeně osvětlují namodralou pleť s rudými fleky. Každý záhyb postavy báječně vyniká. V totálním vyčerpání na sebe nasoukáte požadovaný kus oblečení, např. džíny, a ze vzdálenosti 10 cm se snažíte odhadnout, zda s tím můžete mezi lidi. Zrcadla jsou i u stropu, ale nohy chybí, takže rozhrnete závěs a odhopkáte zhruba doprostřed prodejny. K velkému potěšení dalších nakupujících i prodavaček. Vždy slyšíte, jak vám to ohromně sekne (výrazy se liší v závislosti na typu a značce obchodu, od „susi pani susi veme“ po fundovaný rozbor materiálu a výhod této koupě). V obrovské touze vypadnout džíny zakoupíte a doma zjistíte, že vám končí 2 cm nad kotníkem … ale zpátky k diskriminaci mé karty.
Pokusila jsem se slečnu za pultem rozptýlit informací, že mé oko bylo dnes svědkem poměrně důležité schůzky, aniž by ji jakkoli ohrozilo.
Frustrovaně mi přeskládala hromádku triček pro synovce a punčocháče vyčítavě navršila na komínek.
S výrazem Prodavač Nikdy Nespí přijala platební kartu.
Po chvilce zkoumání vítězně prohlásila: „Karta není Vaše.“
Měla pravdu, byla mého syna. Na mé v té chvíli dlel pouze nepatrný zůstatek, a vzhledem k tomu, že jsem dosud jediným živitelem rodiny, občas ji používám. Dosud proti tomuto zločinu nebylo vzneseno žádné obvinění. Tupě jsem se dotázala, zda to vadí a čemu.
„Karta je mužského rodu, a Vy jste žena. Nemůžu ji vzít“, trvala na svém slečna. „Na to je Zákon“, dodala přesvědčivě.
„Jaký?“, podivila jsem se.
„No přece Zákon“, znejistěla.
Rozhovor mě začínal bavit.
„Na naši ochranu, kdyby se něco stalo“, zapípala nerozhodně.
„To jako kdybych ji ukradla? To ale řeší jen případy, kdybych tu kartu ukradla MUŽI.“
„Vy jste žena a na Vaší kartě je muž“, opět se ujistila o své pravdě.
„A jak to pohlaví ověřujete?“Občas to prostě poznat není, uznejte :-) . „A co kdybych byl přeoperovaný?“ mrkla jsem na ni.
Slečna zrudla a odběhla pro kolegyni. Ta její Pravdu potvrdila. Zákon je Zákon.
Pokusila jsem se duo umlátit jiným argumentem. Podala jsem jim svoji zcela vyčerpanou kartu, na které je jméno Klimečková. Na synově překvapivě Klimeček. Existuje tudíž vysoká pravděpodobnost, že spolu máme něco společného. Takže i kdyby se děla nějaká neplecha, bylo by to v rodině.
Marně. Nepomohla ani znalost PIN karty mého syna.
„A nemáte kartu dcery?“ zeptala se slečna nadějně. „To bych nepoznala, i kdyby nebyla Vaše.“
Nemám. Je mi to opravdu líto, ale nemám druhé dítě stejného pohlaví vlastnící platební kartu.
„Je to ochrana našeho obchodu“, opakovala zarytě.
„Před čím?“
„Jsme za to odpovědní.“
No, nevím popravdě za co, ale domnívám se, že nadnárodní řetězec by riziko sumy 471,- Kč mohl unést.
„Zavolám Vám vedoucího,“ rezignovala.
Jen to ne. Dohadovat se o logice s Vrchním Prodavačem opravdu, ale opravdu nemusím.
Nakonec mi pomohla kamarádka, se svou platební kartou. To slečně nevadilo, ačkoli nebyla ani z rodiny ;-).
A protože jsem starý šťoura, fakt mne to zajímalo. Jestli existuje Zákon, že karta nesmí mít jiné pohlaví (tedy na první pohled viditelné) než já. Tak jsem si dala na netu vyhledat text „platební karty zákon pohlaví“. Našlo mi to článek „Náruživá dívka (16) z Mostu SVEDLA dva školáky pod zákonem!“
Co dodat:-).
Hezký den.
PS Možná ten Zákon fakt existuje, nevím. Pokud jo, je pěkně stupidní. Kdybych byl/a třeba Saša Von Kounitz, byl by Vy víte kde.
