Pokračování příběhu dvou žen v mlze, malíře s kočkou, elegantního herce v saku a teroristy s pěti jazyky, které nemá cenu číst bez prvních dvou kapitol.
Černá díra
Těsně za dveřmi se všichni zastavili. Před nimi se vinulo šeredné oprýskané schodiště.
*
Viktorie se otřásla zimou.
Nevzala si ani kartáček na zuby. Počítala s obyčejným večerem, už příliš dlouho nezažila nic jiného než středně nudný večírek.
Viktorie je renesanční člověk. Tančí jako lesní víla po požití máku, zpívá zastřeným hlubokým hlasem Marty Kubišové, maluje, nejraději v geniální zkratce, lyžuje elegantně a hladce, obvykle směrem z kopce dolů, a snaží se, aby tento směr nedostal celý její život.
Dělá to všecko proto, aby si nikdo nevšiml, že se něčeho bojí.
Markýzovi začalo něco vrtat hlavou, při pohledu na Viktoriina křehká a hebká ramena. Hezká holka. Trochu moc hubená, ale je to pikantní. Byl zvědav, jak dlouho vydrží v těch jehličkách, co má na nohou. Mnoho času jí nedával. Ani netušil, jak moc se v té holce mýlí.
Markýz se na Viktorii ještě jednou podíval a pak galantně přehodil své lněné sako přes její ramena a duši.
*
„ Fuj, já vidět potfor jakýsi“ zavřeštěl Abdul a vejral na schodiště, které končilo ve tmě hluboko pod nimi.
Barbora obrátila oči v sloup.
Estefan se zatvářil pochybovačně. „Opravdu chceš, milý příteli, vstoupit do té divné temnoty pod námi ? Není jiná cesta ven ?“ tázal se Markýze.
Pompidu to opakovala ještě důsledněji.
Zničehonic se celý dům povážlivě zachvěl a kus omítky spadl přímo před Viktoriiny jehlové lodičky. Markýz si představil, jak bude Viktorii občasně poponášet, ať už v náručí jako princ svoji Popelku, či přehozenou přes rameno jako Alibaba. V duchu zvažoval, která role se mu líbí víc.
„Přátelé, důvěřujte mi. Tuto cestu znám a už jednou jsem ji v podobně dramatické situaci podnikl.“ Přitom si připomněl pikantní detaily tehdejšího útěku z jeviště a usmál se.
„Je nezbytně nutné tento nebezpečný prostor opustit. Následujte mě,“ odvážně vykročil dolů jako první, v ruce obstarožní baterku, kterou vzal na baru. Blikotavé ušmudlané světlo ozařovalo pouze nepatrný kousek prostoru, což bylo ovšem pro všechny přítomné v podstatě štěstí.
Viktorie ťapkala přímo za Markýzem a nenápadně mu zahákla svůj elegantní ukazováček za přezku koženého opasku.
Abdul se chytil za ruku Barbory: „Belissima mia unicata, já tebe ohraňovat a tak tě držet, aby tě neukrad divná tfor, aaaaaaano ???“ lísal se.
Barbora si pomyslela, že divná tfor jí visí na ruce. Ale měla pochopení pro strach maličkého muslima z neznáma. Sama se třásla hrůzou, byla to její noční můra. Všechno chtěla vždycky pochopit, špatně se smiřovala s věcmi, které se tomu zákonitě vymykaly. Dodnes hledá „moudrého staříka“, o kterém bláznivě snila od 13 let. S nadějí, že jí vysvětlí, o co tady v té tragikomedii vlastně jde. Dosud nepřijala tak úplně skutečnost, že nikdo takový neexistuje, a na vše si musí nakonec přijít sama.
Průvod uzavíral Estefan s Pompidu, která se ostražitě rozhlížela kolem.
*
Nikdo z nich nic netušil o divné dvojici, která se z díry vedoucí do vedlejšího domu vynořila.
Stejně tak nemohli vědět, co na ně dole čeká.
*
Přibližně o 100 metrů dál, směrem k ulici Rooseveltové, bývala kdysi cukrárna U Očků. Tedy cukrárna se to jmenovalo spíš náhodně, bylo to místo, kde se setkávali brněnští malíři, herci a další sebranka nejrůznějšího původu, a ničili si zde zdraví. Dělo se tady zkrátka všechno tak, jak to má být.
V těchto místech, jen o pár metrů níž, teď seděly kolem stolu čtyři postavy, a hrály taroky.
*
Důchodce se po vstupu do podzemí jaksi napřímil a jeho pohyby přestaly připomínat housenku. Jezevčík měl pocit, že mu na ocásku začínají rašit tvrdé chloupky směřující nahoru.
Transformace jezevčíka a Důchodce začala.
