Chcípla nám lednice. Jako obvykle si na to vybrala období tropického vedra. Předchozí se odebrala do pekla současně s naším odjezdem do Chorvatska. Při návratu se u vstupu na dvorek shromáždilo stádo zombiků, sousedův vlčák se nacházel na pokraji infarktu a celým komplexem budov se linul neuvěřitelný puch (dodnes nechápu, jak to ti obyvatelé vydrželi ignorovat). Nebudu zde líčit, CO nás čekalo doma. Každopádně to žilo. Zejména TO z mrazáku.
Tímto malým nekrologem chci poděkovat naší druhé lednici, že se odkráglovala tehdy, když jsme byli alespoň doma.
„V době vzrůstajících cen všeho kromě elektroniky a drtivé konkurence pořídím novou co by dup. A ještě mi ji přivezou a odkulí mrtvolku na hřbitov“, pomyslela jsem si důvěřivě, hledíc na bednu, kde právě mutoval zelený mužíček s tykadlem a motorovkou.
Chvíli brousím po webu, porovnávám spotřebiče, zejména poměr cena/výkon, a po chvíli vybírám favorita. „Sleva 25%, doprava zdarma,“ jásají nápisy. Marně hledám možnost objednání odvozu staré a transportu nové dámy do bytu (přirozeně za další peníze). Vím, že to možné bylo a dosud je (jinde). Ale já už mám svého koně a nemíním se ho vzdát. „Všecko jde, a je to zcela přirozená služba, určitě se s nimi domluvím telefonem“, pomyslím si. Kritické myšlení mi klesá na úroveň Šmoulinky.
Po menších tahanicích a drobných nedorozuměních s virtuálním světem jsem úspěšně zaregistrována, objednávka dokončena, potvrzena a očíslována.
Pokus o pořízení na splátky jsem vzdala, chtělo to po mě příliš intimních informací.
Vysloveně se těším, až promluvím s lidskou bytostí, která objednávku doladí. Lednička za prvními vchodovými dveřmi mi bude na nic, syn je po operaci a barák plný důchodců. Na to, abych hodila půl metráku na rameno a odklusala s ním do patra k výtahu prostě nemám. Navíc jsem poučena z předchozích vývojů a vím, že s ledničkami se má jednat v rukavičkách. Raději si připlatím.
„Dobrý den,“ vítá mě stroj a upozorňuje, že v mém zájmu mě bude během hovoru špehovat.
„Pokud znáte číslo objednávky, vyťukejte jej do telefonu a stiskněte křížek“.
„Pokud jste zadali číslo nesprávně, stiskněte křížek“, bla bla bla…
Zde končím s popisem „hovoru“, neboť půvab a svéráz zákaznických linek je nepřekonatelně zachycen na tomto blogu (doporučuji zejména část s potápěčem):
http://knava.blog.idnes.cz/c/414149/Miluju-Zakaznicke-linky.html
Jako úplně poslední jsem znechuceným strojem vyzvána k přepojení na operátora.
„Co kdyby tuto možnost dali jako první“, mihne se mi hlavou, ale ihned myšlenku zaplaším. Logistické centrum a zákaznické linky nejsou žádnej holubník. „A jsem sedmá v pořadí, takové pěkné číslo, šťastné, to určitě dobře dopadne,“ připomíná se Šmoulinka. Otravné myšlenky na limit paušálu mého telefonu zahání do kouta.
… „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ hlaholí operátor. Vysvětlím problém a dotazuji se, jasně, srozumitelně, přátelsky, jak je možné službu doobjednat. Operátor koktá a neví, je zjevně poněkud labilní, a přepojuje mě na jiné místo logistického centra. Ihned poté se vnutí stroj: „Ohodnoťte operátora známkou jako ve škole, od 1 do 5.“ Šmoulinka dává za 1, raduje se, že jsme na konci túry a chudák kluk se taky musí něčím živit. Ostatně mě přepojil na někoho, kdo VÍ.
„Pí pí pí pí pí ……………..“
Vzedmul se ve mně taťka Šmoula. A voláme znovu, tentokrát už víme, kudy půjdeme, takže mačkáme klávesy svižnějším tempem.
… „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ Vysvětlím problém a dotazuji se, jasně, srozumitelně, částečně přátelsky, jak je možné službu doobjednat. Slečna mi dává telefon na dodávkovou službu, která lednici doveze. „To musíte tam“, praví jednoznačně a mně je hned vše jasné.
Další stroj mi přeje „Dobrý den“ …
Živá slečna tentokrát ví: „Ano, službu provádíme,“ dokonce mi sděluje cenu za odvoz staré a výnos do patra nové. Je přijatelná, radujeme se všichni šmoulové. Vida, jak prosté. „Jen si tuto službu musí odesílatel zboží objednat,“ dodává. Tak se ji pokusím objednat, jsem přeci ta, která bude platit. „To musí ten prostřední,“ dodává slečna a kruh se uzavírá.
Umlátím Šmoulinku kamenem a opakujeme již naučený okruh.
„Dobrý den … (k**** ten musí být dobrý i kdybych nechtěla). Operátorce slušně, jasně, srozumitelně, avšak poněkud nevrle sděluji, oč jde a že firma dovozce tuto službu provádí a za kolik, jen je potřeba ji přiobjednat, nikým jiným v celém vesmíru než jejich společností.
„Jasně, já to s dovozcem vykomunikuji,“ praví operátorka. Opatrně se zaraduji (doufám, že to divné slovo znamená, že se prostě domluví a tu zatracenou lednici mi hodí tam, kam chci a starou potvoru odvezou do ekodvora, jako to dělali dřív a dělají jiní). A že mi dají vědět písemně mailem.
Ráno mi přichází mail tohoto znění:
Dobrý den,
velice se omlouváme za komplikace, ale společnost XXX (dovozce) tuto službu neprovádí. Velice se za to omlouvám. V případě jakýchkoli dotazů neváhejte kontaktovat naše zákaznické centrum.
Váš oddaný XY.
PS Dnes mi volal dovozce, že má pro mě lednici a že ji přiveze. Na můj dotaz zda ji dovláčí do patra a vezme starou ke všem čertům praví:“ Mlada pani, a proč to odesílatel neobjednal?“
