Včera jsem potkala shrbeného, středně oschlého staříka. Bylo mu právě 90 let. Jeho poloslepé oči žhnuly vášní a z úst mu plynulo slovo za slovem, chtěl rychle říci co nejvíce lidem, co má na srdci. Cítil, že čas cválá mílovými skoky kupředu.
Potkala jsem ho na pohřbu. „Nemůžu ještě umřít. Mám poslání,“ povídal.
„Sestrojili mi přístroj, pomocí kterého můžu číst knížky. Je to veliká radost,“ rozzářil se.
„Jde mi o vznik vesmíru, o to, co bylo předtím, v době, kdy čas ani prostor neexistoval. A proč vesmír vznikl, jaký to má všecko smysl,“ pokračoval po chvilce. „Snažím se k tomu dopídit spojením Darwinovy a Einsteinovy teorie.“
„Víte slečno (neviděl mě), je to elementární záležitost. Když toto tajemství rozkryju, uleví se neskutečnému množství lidí. A proto nemůžu ještě umřít, i když občas s tou myšlenkou laškuju.“
„Bohužel musím dokončit výzkum sám. Kamarád Hynek mi pláchnul na věčnost.“ Smutek mu na chvilku zatemnil tvář.
Líbil se mi. Koukala jsem na něj jak na obrázek.
„Má v tom prsty Bůh ? Co myslíte ?“ zeptal se mě po chvilce. Jeho oči se snažily přibližně odhadnout prostor, kde se nacházely mé oči.
„Já nevím,“ odpověděla jsem popravdě.
„Už musím jít, čekají mě. A slečno, máte na to, já to poznám“, pousmál se nakonec, zamával mi pergamenovou rukou a odbelhal se do neznáma.
Zůstala mi po něm příjemná pachuť po těle i duši. Ostatně staré moudro praví, že zapomeneme často tváře lidí, kteří odejdou, nezapomeneme však nikdy pocit, jak nám bylo v jejich blízkosti.
Tento pán byl možná kouzelný stařík, na kterého jsem čekala od 13 let. Jen mi toho řekl strašně málo, chtěla jsem víc, pravdy, důkazů, slov, chtěla jsem přesvědčit nevěřícího Tomáše ukrytého hluboko v podvědomí.
Až další den mě napadlo, že mi toho možná řekl až dost.
