Brno, 6.00 ráno, Ulice v centru. Ranní ticho protne zvuk pily na železo, doprovázen rytmickými příklepy kanga. Kočkoun nadskočí na pelechu a dopadne na tlapky s výrazem pakoně. Pila se mi zařízne do snu a z neutrálního courání v astrálním světě je v mžiku horor hodný Hitchcocka.
V bytě je 35 stupňů celsia a mám za sebou čtyři noční sprchy ledovou vodou. Začíná krásný letní den (pondělí, úterý…). Mám jistotu, že chlapci na dvorku jsou pilní a jedou soboty, neděle, svátky, obvykle až do večera do osmi hodin. Sladké ticho nastane, jen když se do naší vísky omylem zatoulá bouřka. Ve vchodu visí nenápadný wordik s omluvou našeho správce baráku, že je možný výskyt zvýšené hlučnosti a prašnosti bla bla. Bude to trvat tři měsíce, půlka trestu už je za námi.
Kočkoun mezitím vyděšeně ječí. Beru třesoucí se zvíře do náruče. Oči se mu lesknou jak po dávce marijánky. Ale je v zásadě flegmatik, takže po úplném probuzení se líně plíží k misce s vodou a žrádlem. Poté se umístí do okna a sleduje ty divné tvory pod sebou.
Syn spí jako poleno, toho rachot ruší jen při sledování filmů v TV (naštěstí tam nic není, takže to nevadí), poslechu hudby či hře na PC. Kango totiž bezpečně přehluší jakýkoli jiný zvuk v domě. Povídáme si pouze v noci, kdy stroje konečně zmlknou. Jo, je fajn, že pracují rychle, to se cení, ale mohli by k****fix začínat v osm ráno a aspoň v neděli si dát padla.
V kuchyni je po ránu nejlepší akustika. V depresi si dávám pátou ledovou sprchu, hážu na sebe hadry a prchám do práce. Zde je klimatizace aspoň na chodbě a sirény hulákají jen jednou za měsíc.
Večer. V bytě je 35 stupňů celsia, uléhám a těším se na další krásnou letní noc a něžné probuzením polibkem pily na železo …
