Zahlédla jsem tvář, která se skrývá za maskou Avatara. Neskonale se mi líbí a vím, koho chci za prezidenta.
S tímhle blogem si dávám na čas. Záleží mi na něm. Obvykle si zde jen tak plácám pro zábavu. Tohle je jinačí. Přála bych si, abyste mne pochopili tentokrát správně. Aby má slova nebyla jen bzučením mouchy ve vašich uších, jak říká egypťan Sinuhet.
Tak do toho: Proč budu volit profesora Franze za prezidenta.
Jan Hřebejk píše, že bychom překvapili svět. Jak hluboce se mýlí, když nás označuje za jedince bez tolerance a smyslu pro humor. Ondřej Havelka uvádí, že pro něj byl obrovský zážitek s profesorem pracovat. Tomáš Hanák by na něj byl pyšný. A tihle pánové mají nejen šmrnc, ale i nezaměnitelnou osobnost. Stejně jako profesor Franz.
Všechny tři texty v plném znění naleznete tady v pravém sloupci pod sebou.
Kdysi mě maminka naučila používat zejména vlastní hlavu. Takže abych něco tvrdila, potřebuju i takovej ten vnitřní souhlas nebo co. Štempl od své duše. A o tom moje plácání dále je.
Je moje, tahle zemička. Mohlo to být horší (střední Afrika, Sibiř, Afghánistán… jsou světy, které mi hlava nebere). I lepší varianty si umím představit (zde je výčet obrovský, tudíž od něj upustíme;-)). Ona slavná Klusovina „Za co pane bože za co“ je líbivá a melodická, podbízivá, mnohdy člověk kroutí hlavou a říká si, není-li pravdivá. Ale pes je zakopán v tom, že já nechci, aby pravdivá byla.
Prostě mi na naší kotlině záleží. Na tom, co z ní bude. Jaká je. Nelíbí se mi tady asi milion věcí, opět nechci unavovat jakýmkoli výčtem. Ale je moje a jinou nemám. Nejsem kosmopolita, ale Češka, resp. Moravanka (za Vysočinou směrem na východ se prý věci dějí malinko jinak ;-)).
A nyní mám (možná falešný) pocit, že to dění uvnitř můžu lehounce ovlivnit. Že když bude v čele naší země stát moudrý, slušný a poctivý člověk, i lidé se můžou chovat jinak. Je zde jistá naděje.
Třeba nebude krást propisky. Nemusí mít pletky s herečkami, spisovatelkami ani letuškami. Nebudeme si špitat o jeho zákulisních přezdívkách. Nebude ředitelovat počasí, ale pouze naši zem.
V normálním světě si jej budou všichni pamatovat.
Amíci budou matně tušit, že je v čele mrňavého státu někde poblíž Ruska po Vaklafu Hejvlovi opět někdo, kdo minimálně stojí za pozornost. Že je divnej a přeci jsme si ho vydupali, stejně jako oni svého Baraka. Že jsme překročili vlastní stín.
Bude viset na stěnách ve škole jako nádherný příklad dětem, že odlišní lidé nejsou lidé špatní. Že mají věci i lidé další rozměr, který nemusí být na první pohled vidět.
Tak je modrej. No a co? Ten dědek, co visel ve třídě nám, byl zase celej flekatej.
Snad bude nejen modrý, ale i moudrý. Potřebujeme to jako kdysi jiná pohádková zemička. Jako sůl místo zlata.
Pozn.
Na závěr si představte, jaké by to bylo, kdyby do čela státu usedl bezpáteřní komanč, sebestředný hulvát nebo promiskuitní kariéristka.
Diskuse bez bystrozora zde.
