Každý z nás někoho takového zná. Člověka, jehož postavení neodpovídá jeho schopnostem. Člověka, jehož kariérní postup neodpovídá zvyklostem a logice. Nemyslím skromné génie, kteří si raději v klidu bádají bez nároku na slávu. Myslím jejich pravý opak. Jak se to stane? Svět je zkrátka nespravedlivý.
Rychlý postup nahoru je nejlepší cestou k vyhoření, tvrdí psychologové. Nemít ve třiceti kam stoupat je prý demotivující. A mít před třicítkou stejně starého nadřízeného není demotivující? A co mít nadřízeného mladšího než vlastní potomky? Proč on a ne já? mohli by se ptát takto postižení. Zkrátka, někdo se zalíbí, někdo ne.
Co ovšem vede k tomu zalíbení? Sladkým tajemstvím je, že to není pilná a poctivá práce. Makat na tři sta procent se považuje za samozřejmost. Musíte přidat něco navíc. Jenže co? Záleží na konkrétním šéfovi.
Práce navíc? To se obvykle zahrne do běžného výkonu. A co dostanete, když uděláte práci za někoho jiného? Správná odpověď je vynadáno. Buď jste ulehčili nesprávnému člověku nabo jste správnému člověku odebrali nesprávný úkol.
Pochlebování a rektální alpinismus? U samolibých šéfů funguje moc hezky. Stojí ale výsledky, ať jsou jakékoliv, za ztrátu vlastního názoru?
Slepé plnění zadaných úkolů včetně těch, které nejsou nárokovatelné? Takto se prý člověk řadí mezi aktivní jedince, co se nebojí práce. Ale je tomu tak? Nespadá toto konání pod předchozí bod? Co když je žádost v rozporu s platnou legislativou? Kariérista to udělá, normální člověk se rozmýšlí, radikál to odmítne přímo. Na druhou stranu, vlastní iniciativa viz výše.
Příbuzenský vztah nebo dávná známost? Do práce se prý nechodíme kamarádit. Přesto je těžké tyto případy soudit nestranně. A co když nemám vhodného známého, protože v mém oboru neznám nikoho na vhodné pozici? Nemám šanci?
Možná existují i jedinci, kteří se sami a poctivě vypracovali. Zatím marně přemýšlím, jestli někoho takového znám. No, možná že znám. Ale určitě mu není třicet. Cesta nahoru je klikatá a jen známost a obliba ji dokáže narovnat.
