Přes všechno hlídání dveří se obavy staly realitou a jeden z plyšáků zmizel neznámo kde. Naštěstí pro Olíka i jeho lidi byl jeho pobyt v džungli pražských ulic časově omezen.
Dva dny po Olíkově pokusu o emigraci k nám se večer ozve zvonek. Koho to sem čerti nesou? Nadávám cestou ke dveřím. Za dveřmi stojí tentokrát dcera. "Dobrý večer, strašně se omlouvám, nemáme tam Olína?" Pro formu nakukuju do pokoje, bělouše jsem přece poslala domů už před několika hodinami, to by musel být dobře schovaný. "No že tatínek říkal, že ste měla votevřeno..." Lezu z obou stran pod postel, kocour nikde. "Jo, von bude asi někde doma zalezlej, dobrou noc, omlouvám se!" Asi jsem se na večerní vyrušení tvářila nenadšeně, mladá mizí za rohem.
Ráno vidím na chodbě paní. "Tak už se našel ten uprchlík?" Ptám se. "Ne, víte, my sme mysleli, že je fakt zalezlej u vás a že se vobjeví, no, asi někdo nechal zas votevřeno a utek..." Při té představě se orosím. "A já ani nevim, jak ho dát hledat, ty kočky se nečipujou, nic..." Stejně mám lehké podezření, že Olíka zavřel ve sklepě někdo, komu kočky na chodbě vadí! Nebo mohl prolézt do vedlejšího vchodu jako před časem Julišák. Navečer už visí dole ručně napsaná cedule, že se ztratil kocour Olí, s jeho stručným popisem a telefonním číslem. Možná bych se měla zeptat, jestli ji dali i vedle. Jenže jak na potvoru nikoho z rodinky nepotkám, když Olík nechodí ven...
Moje nálada se blíží bodu mrazu, když na venkovní straně dveří vidím vytištěnou sjetinu ze "Psího detektiva". Naznačuje to, že asi přece jen uvnitř Olík nebude. Pro jistotu dokonce odemknu sklepy, nic. Fakt bych se měla zeptat, jestli je cedule i vedle. Třeba plyšáka někdo má doma a netuší, komu chybí... Stejná cedule je i na zastávce autobusu. Přiznávám si, že mi Olíkovy návštěvy, vyjídání mističek i oboustranné kocouří prskání chybí. I můj plyšák je nesvůj, oba mladí odvedle zdraví v předklonu.
"Už je RIP" hlásá nápis červenou vypsanou fixou na ceduli dole. Ať už někdo něco ví nebo je prostě jen hnusný, nerada si přiznávám, že dost možná bude mít pravdu. Od Olíkova zmizení uplynuly bez pár hodin dva týdny. Po víkendu jsou obě cedule pryč. Našel se nebo je prostě sundali, že už je to dlouho a všichni o ztrátě vědí? S nadějí koukám na "Psího detektiva". Olí je stále vedený jako nezvěstný.
Klid je i další den. Až potom, před odpolední, zaslechnu nezvyklý zvuk. To nebyl Julišák, otočím se a nestačím se divit. Olík nás poctil návštěvou. Špinavý a vybavený pevným oboječkem si to neomylně namíří k mističce. On se našel! Volám Julišáka domů, na chodbu vyjde sousedka. "Normálně na nás v sobotu zvonili, že dole před barákem asi máme kočku... Viděli ho u pošty, dole že ho chodili krmit, měl jedenáct klíšťat, zhubnul dvě kila..." Zalapám po dechu, to musí být skoro polovina váhy. "Hlavně, že se našel... Vidíš to, Juliši, že nemáš utíkat!" Není to ještě deset dní, co jsem ho lovila na chodníku.
