Otrávená na nejvyšší míru ploužila se Kamila domů. Nikdo tam na ni beztak nečeká. Nevlídné počasí jako by tvořilo symfonii s počínající rýmou. V krku škrábalo, oči slzely, z nosu teklo, čtvrtka chleba v tašce byla čím dál těžší. Stejně ji celou nesní. Bohužel, osminku neprodává ani úslužný Čong ve večerce.
S úlevou zalezla pod kousavou deku ve svém spartánsky zařízeném bytě. To jsem to dopracovala, pomyslela si, uzobla olezlou čokoládu z laciné bonboniéry a usrkla horký čaj. Na obrazovce běžel film z kazety. Viděla ho už stokrát, ale stejně u něj pokaždé brečí. Láska je jen v éteru, pro ni už ne. Vtom zazvonil telefon. Neznámé číslo pro její starý mobil. Ona ho však dokázala identifikovat. Patřilo muži, který rozbil její rodinu a nakonec zradil i ji. Kvůli němu takhle skončila. Odolala pokušení telefon zvednout. Ano, bylo velmi silné.
Melodie se rozezněla znovu. Co chceš, ty bastarde, pomyslela si otráveně, a hovor odmítla. Nedal se. Napotřetí zmáčkla zelené tlačítko. "Co je?" houkla otráveně. "Mám tvoje děti," oznámil jí v klidu. Tatam byla Kamilina únava i nevolnost. Vystřídala je panika. "Co to má znamenat, co dělaj u tebe, tys je unes?!!!" ječela jako smyslů zbavená. "Uklidni se, Micko," snažil se ji ukonejšit. "Tvůj bejvalej měl nehodu," oznámil jí v klidu, naprosto nevzrušený jejím hysterickým výlevem. "Je to s nim blbý. Dal mě zavolat, abych ti to řekl. Věděl jak budeš reagovat!"
"Děti jsou v pořádku?" zeptala se s obavou. Nic nedávalo smysl. Pokud děti v době nehody nebyly s tatínkem, kde je teda nechal? Vybavila si v duchu tvářičky Tomáška i Kamilky. Ta byla ještě maličká, když ji odtrhli od maminky. Jak asi teď vypadají? napadlo ji. Neznám svoje vlastní děti... Fotku jí Tomáš vrátil. Chtěl děti před jejich matkou uchránit.
Rozjela se za dětmi. Utahaná, nenalíčená, v teplákách. Jako správná matka pečující. Tou nikdy nebyla. Vlastně ani Tomáš netuší, že Kamilka možná není jeho. Čekali v nákupním centru. Tomášek nadšeně vyběhl z dětského koutku. "Mamííí!" Kamilka zůstala netečná. Zamrzelo ji to. Milana také neznají, a přece s ním šli. Proč vůbec Tomáš volal jemu? Myslel si snad, že jsou stále spolu?
Vydali se do nemocnice. Jako rodina, napadlo ji. Nebýt toho, že Tomáš s dětmi zmizel, mohli být rodina doopravdy. Děti mají patřit k matce. "Váš manžel utrpěl vážná zranění," oznámil jí lékař. Můj manžel? přemítala Kamila. Ten cizí člověk, co mi ukradl děti? "Nelze vyloučit trvalé následky, ochrnutí, ztrátu paměti..." Dále neposlouchala. Vzala děti za ručičky a vyrazila domů. Domů? Tam je přece vzít nemůže. Není na děti zařízená. Ani na život, jen na přežití. No a co, došlo jí. Děti mají právo poznat svou matku, jaká je.
Ten chleba snědli hned k večeři. Dokonce našla jednu kazetu pohádek. Tomášek je míval rád. Nedokázala ji vyhodit. Byla to jediná vzpomínka na její děti. Konečně jsou spolu.
Telefon. "Prosím?" "Tady nemocnice, přijeďte, manžel s vámi chce mluvit!" Děti už spaly. Co teď? Poprosila sousedku, se kterou snad nikdy nemluvila. "Promiň, že jsem volal Milanovi a ne tobě, nedokázal jsem si ani vzpomenout na tvoje jméno," přiznal Tomáš v rozpacích. Marně skrývala pohnutí. "Co děti?" "Spí, hlídá je sousedka," vysoukala ze sebe. "Paní, pojďte, váš muž musí odpočívat," objevila se sestřička ve dveřích. "Je to fajn chlap, že?" mrkla, když se dveře zavřely. "Ano, to je," vydechla Kamila omámeně. Minulost byla zahalena oparem. Já ho pořád miluju, došlo jí.
Tomáš se uzdravil přímo zázračně. S Kamilou jsou zase spolu a každým dnem očekávají narození malého Milánka. A ten, po kterém se bude jmenovat? Raději zmizel, než by zničil stejnou rodinu podruhé.
