To si tak zíráte jako vrána do otevřené plechové skříňky a dobře víte, že si oblečete něco bílýho, stejně jako že vás zase pustí první udělat si kafe, když se najednou z druhé strany šatny ozve vypísknutí.
"Hele, neber si to ňák blbě, neni v tom nic sexuálního, já sem se chtěla jenom pomazlit, je to takový měkoučký, krásný..." "Já ti dám krásný, klidně ti půlku přenechám, co půlku, třičtvrtě! Víš, jak mě bolej záda?" Prohlásila naprosto klidně kolegyně, na jejíchž horních partiích příroda nešetřila, a odkráčela již obílená a především vyladěná na své působiště.
"No chápeš to?" Vyvalila na mě oči nově příchozí. "Vona je snad nechce!" Mlčela jsem, před sedmou ranní je moje schopnost produkovat vtipné hlášky či inteligentní odpovědi na bodu mrazu a pokud jsem nucena nespat, vytvářím maximálně problémy. "Já v tom fakt nic sexuálního nevidim, asi že mě máma nekojila, tak mám ňákej deficit. Prostě cítim to bezpečí..." Stála jsem tam v prádle a čučela jako puk. "No a já tam toho moc nemám..." Shodila triko. Jak teď říct, že je má akorát? Mně příroda dala ještě míň, a už dávno mě to přestalo stresovat.
"Vono tohle taky má svý pro," natáhla jsem si tílko. "Víš, jaká to je výhoda při sportu nebo když jenom dobíháš autobus?" Vyprskla smíchy. "To je fakt, to je na umlácení! Ale stejně, já se chci pomazlit, mi to příde takový mateřský a jí to vadí?" Vzpomněla jsem si na kamarádku, která to má přesně naopak. K přitulení by mi momentálně stačila i vyhřátá postýlka. Natáhla jsem si ty bílé svršky, sbalila mobil a svačinu a vydala se udělat si to kafe.
...
To ale není vše, k čemu může v šatně dojít. Před časem jednoho krásného dne nakráčeli pánové se štaflemi, že prý jdou opravovat světla. Co čert nechtěl, někdo se chystal v atypickou dobu opustit ústav. Po upozornění, že by se dotyčná chtěla převléci, ji ujistili, že jim to nevadí. A ještě se divili, že jí ano.
