Pořádek zkrátka musí být. Od kočičí maminky se očekává, že v přesnou večerní dobu zalehne a vytvoří místečko k uhnízdění plyšáka. Postupem noci mu přenechá místo i deku a ráno ze společného pelíšku zmizí. A co když ne?
Drápky se právě pokusily zachytit špičky mých nohou. Ucuknu, jo, miláčku, nejsem tak mimo, jak sis asi myslel. Ťapky kloužou po látce a já mohu jen doufat, že krep vydrží. Dobře vím, že "víkendový" budík zrovna zazvonil. Snažím se plyšáka přesvědčit, že procházet se mi po břiše nebude nejlepší nápad, a nakonec ho postavím vedle svého těla. Vyhrála jsem, zalehne a já se mohu ještě na chvíli uvelebit. Moc toho na přikrytí už nezbývá. Pacičky se hbitě přesouvají na moje záda. Což o to, pořádná masáž by se hodila. Vinou výpadku z posilovny mi tuhnou svaly na nečinnost nezvyklé.
Zcela bdělý kočičák se přesunul na topení a mně je jasné, že budu muset aspoň na chvíli vstát. Taky najíst bych se asi měla! Na vyhřáté místo v posteli okamžitě skočí plyšák a rozvalí se jako pán. Kdybych měla v úmyslu stlát, budu dost nenadšená. Tohle mám za svou péči. Za to, že celou noc prskám do polštáře, abych ho náhodou neprobudila. Vytáhnu kočičí mls a vymáčknu sáček do misky. Asi tuším, co si pan domácí myslí. (To víš, slezu a ty mi to zaděláš přehozem.) Roztáhnu žaluzie a miláček se rovnou usadí u okna místo na jídelním stole. Moje nezvyklé chování při pracovním dnu dává jasný signál, že si mě užije až až.
Přesto číhá u skříně. Marně, oblékání "na ven" se opravdu konat nebude. Ještě zbývá zkontrolovat zásoby kapesníků a můžu se rozvalit do peřin s knihou. Vlastně to není tak špatné... I když, vynechali jsme ranní špacír po chodbě. Rezignovaně jdu křiklouna pustit. Možná bych se měla obléknout aspoň do tepláků pro případ útěku. Než si to rozmyslím, plyšák je zpátky a lísá se. Asi je rád, že je doma. Mě bere křeč do lýtka a uvažuju, jak dlouhá doba může zbývat do mého rozpadu na součástky. Pitomá nemoc!
Kočičák nemá klid, prochází se po mém těle sem a tam. "Hajni si," prosím ho marně. Výsledek je přesně opačný. Začne lítat jak divočák. Když se rozplácne vedle mě s hlasitým vrněním, vím bezpečně, co bude následovat. Z některé mojí končetiny se stane kořist. Je to pravá ruka. "Pušť, nesmíš!" Snažím se ho zpacifikovat dřív, než k tomu všemu ještě přijdu k úrazu.
V posteli je stále nebezpečno, jdu předstírat k pracovnímu stolu. Plyšák je mi v patách a situace se opakuje. Nezabere ani červená tečka puštěná na koberec. Po třech kolech přesunu postel-počítač to vzdávám a ustelu. Kočičák se rozvalí ve svém pelechu a já se můžu natáhnout aspoň na přehoz. A vida, to se nejspíš může. Ještě před chvilkou zdivočelá šelma se stočí vedle mě a spokojeně usíná...
