"A hýbaj!" Vyhnal nás tehdy strejda nemilosrdně od našeho nekonečného zdroje vody. Jako nejstarší a logikou dospělých tedy za vše zodpovědné mi bylo jasné, že mám opět malér...
"Kam teče voda z toho kanálu?" Ptali jsme se všichni pořád dokola. A tak nám mámy ukázaly, kde potrubí odvodňující dvorek již od strejdova nového domu končí. Dole na drahách, pod třešněmi. Na ten velkej kanál jsme jako děti chodili čůrat. A protože jsme byli hrozně zvědaví, jestli mámy nekecaly, šli jsme pokaždé všichni najednou. Ale pořád to bylo málo, z označené roury nikdy nic nevyteklo.
"Babí, my máme hroznou žízeň!" Snažili jsme se, aby toho do kanálu šlo víc. Po opakovaném ujištění, že jsme fakt nejedli třešně, nám babička vždycky dala limonádu, které se říkalo voda, s domácí šťávou. Pokusy však nadále selhávaly. Šest dětí zjevně tolik nenačůrá.
Už si nepamatuju, kdo to vymyslel. Po celém dvoře se válely plastové láhve od destilované vody, co se dávala do auta a do žehličky. Nabrali jsme do nich dešťovou vodu ze staré vany a hurá to vylít do kanálu. Po několika kolech tohoto počínání jsme slavili úspěch, na draha dotekla voda! Ještě párkrát se zadařilo, ale vana už byla prázdná. Co teď? Rada starších rozhodla, že vanu napustí ze studny, kdybychom se snad chtěli vycachtat. Samozřejmě jsme všechnu vodu znovu vylili do kanálu a dole pozorovali, jak přitekla. "Zbláznili jste se?" Spílali nám všichni rodiče i babička. "Je sucho, vody je málo, a vy děláte takový hlouposti!"
Lepší trojice, tedy moje sourozenkyně vedené pražskou sestřenicí, si okamžitě našla jinou zábavu. Myslím, že skládaly posměšné básničky na účet mne a malého Martínka, tedy těch jasně nežádoucích. Martínkova starší sestřička chudák nevěděla, kam patří. Moc si přála být s těmi lepšími, ale zároveň měla potřebu chránit mladšího brášku. Přece ho v tom nenechá, navíc v takové nevýhodě!
O kus dál, na samém okraji našich pozemků, se nachází malý rybníček zvaný Louže. Mamka často líčila, jak se v něm jako děti koupali. Nám tak leda zakazovali se k němu přiblížit, abychom se neutopili. A mně coby vyvolené strejda při trhání třešní a jablek s oblibou naznačoval, že mě do něj hodí... Nejpodstatnější ale bylo, že v něm je VODA. Sice špinavá se žabincem, ale pro naše účely to nevadilo. Vzali jsme flašky a hurá k němu.
Běhali jsme s vodou pořád dokola, a z Louže neubývala! To jsme na to kápli! Ale někdo zjevně pojal podezření. Nebo snad žaloval? Zkrátka a dobře, strejda nás při nabírání neomylně vyhmátl a jeho "hýbaj" nevěstilo nic dobrého. Vrátili jsme se na povolená území, já s pořádně schlíplýma ušima. Dalo se čekat několikahodinové kázání na téma, že se ti dva malí mohli utopit, že mám mít rozum, bla bla bla bla. Ale strejda si můj poklesek zjevně nechal pro sebe, protože se nic nekonalo.
