"Vím, jednou cestou že už netrefím a to tou do dětství..." Ale přece jen existuje cesta na místo historií pozapomenuté, se kterým je moje dětství spojené...
Janovec je to jediné, co na mezičce po stavbě "velké" silnice a toho všeho kolem zůstalo...
Trojice dubů je dnes skoro stejně velká. Velký "škvoří" dub býval ten napravo. Druhé dva byly o dost menší a nedalo se po nich lézt. A proč škvoří? Moje sourozenkyně vedené pražskou sestřenicí si v jeho větvích vyrobily sedátka. Za pár dní našly senné polštářky plné škvorů.
V místech, kde mívali čas od času postavené stany vojáci, je dnes mýtina...
V době cvičení se do lesa nesmělo chodit. Hrozně jsme se bály, že nás ti pánové v uniformách zastřelí. Jednou se babička s námi odvážila dojít AŽ k lesu. Jeden z vojáků jí tam řekl, že po lese běhá nějaká špatná srna a hajnej povídal, že má asi vzteklinu... Měly jsme z toho obrovský zážitek. nejen, že nám neublížil, ale ještě babičku varoval před nebezpečím! Mrtvá srnka (samozřejmě bez záruky, že to byla ta samá) zůstala ležet na louce vedle křoví. To místo s námi mamka obcházela obloukem... Další rok tam vyrostly obrovské listy... Myslím, že bych ještě dokázala najít, kde přesně to bylo... Jenže je tam pastvina pro koně.
Tristní pohled nabízí už téměř neexistující "Hájek", po kterém byla pojmenovaná cesta vedoucí od silnice k lesu. Tehdy ještě prašná, s krásnými růžovými kamínky. Prý byly z uranových dolů. Nevěřila jsem tomu, byla jsem přesvědčená, že by v tom případě musely zářit do tmy...
"...vratič mu tě vrátí."
"...zbyl jen léta žár..."
Je zvláštní si uvědomit, že každá jednotlivá jeřabinka je vlastně malé jablíčko.
Pak je má někdo najít!
Malé ohlédnutí za předchozími dny a roky. (A taky články.)
No to je dost, že jdete!
Garfieldek ani druhé kotě se neukázali, a tak jsou ty dva týdny vidět nejvíc na kačenkách.
/6.8.
