Blížila se desátá večerní, tedy doba nočního klidu. Kdo jen po mně může něco chtít? Ignorovat zvonek nešlo kvůli pootevřeným dveřím. Asi dostanu vynadáno za kočku na chodbě...
Za dveřmi stál starší pán s papíry v ruce. Sjel mě dost udiveným pohledem, jasně, žádný mejkap, mokré vlasy, noční košile, prostě pohled pro bohy. Na něm by si módní policie ovšem pořádně smlsla, nebo že by podivně strakatá košile, kalhoty do velké vody a ponožky v sandálech byly novými hity? Zjevně pořádá nějakou anketu či co, usoudila jsem podle pokládaných otázek.
Aha, tak ne, petice proti novým plánovaným stavbám. "Ale to se vás netýká, když tu nemáte pobyt..." Co se přibývajících obyvatel týče, otravuje mě jen čím dál horší parkování. Uvědomila jsem si, že asi budu taky nežádoucí element. Následoval výklad o tom, že se z baráků stávají ubytovny, že lidi chodí domů jen spát. Tak v čem je problém? Lidi tu o sebe zjevně nezakopávají, když se prakticky nepotkají. Nebo je proti nadměrnému množství času stráveného v práci taky nějaká petice? Tu bych s chutí podepsala a můj spolubydlící jistě taky!
O co jde jsem pochopila, až když mi nacpal agitační noviny nejmenované strany. "Já tady kandiduju, tak mě můžete na podzim volit! To nevadí, že máte pobyt jinde, volit můžete i tady," nedbal mých protestů. Budu si zřejmě muset doplnit znalosti, co se voleb týká. Jen co se ten pán rozloučil a vydal dolů, aha, ani není z našeho vchodu, leták skončil na patřičném místě. Tedy mezi papíry určenými k odnesení do modrého kontíku.
Snad jsem ho (ne)spoluprací dostatečně odradila. Přesvědčit před časem místního věrozvěsta, že svůj stav pobožnosti nemíním měnit, mi dalo dost práce. Dokonce i tomu kocourovi vykládal o jeho původu!
Ale lidi, nepracujte tolik, my to oceníme!
