"Majko?" vyruší mě Kajka v kuchyňce, kde zrovna bojuji s opět stávkujícím kávovarem. To jsem jediná, kdo tu pije kafe? Spolknu nevhodné výrazy a vezmu nadřízenou na vědomí. "Hledala jsem tě u tebe, ale tam byla jen Kačka." "Je nějaká nastydlá, nedala jsem ji do školky, ale neboj, zdržovat mě nebude," ujistím ji. "O to nejde, volali z jipky C, že nutně potřebujou konzultaci, a je to záležitost, no však víš..." naznačí nenápadně, leč výmluvně svoji osobní zainteresovanost.
Vezmu si v kanceláři pláštík a vydám se do jámy lvové. Cestou se snažím zapomenout na nedávné pěvecko-taneční vystoupení. Marně. Navíc, jipka nás přece jen moc často nechce, to bývají dost záludné vychytávky. "Tady," ukáže sestra na dveře, před nimiž postává vězeňská stráž. Málem dostanu osypky. "Kampak?" zarazí mě překvapivě bdělý Rambo. Mávnu nemocniční visačkou. "Procházka, Robert," čtu na jmenovce vedle dveří a mám co dělat, abych se strážci nesložila k nohám. Ten si zatím podezíravě prohlíží moje šaty pod bílým pláštěm.
"Pojďte dál, vás tady potřebujeme!" vítá mě překvapivě nadšeně primář. Určitě to bude jen shoda náhod, ujišťuji samu sebe. Stejné jméno na cedulce a na mojí visačce také nikoho nepřekvapuje, přece jen je to jméno běžné. Bohužel, dnes mě štěstí opustilo. V posteli skutečně leží můj rodný bratr. Naivně jsem doufala, že ke konfrontaci po jeho opětovném zatčení jen tak nedojde. I když, tomuhle se asi nedá říkat konfrontace. Kajka se bála svojí zainteresovanosti, ale tohle bude nejspíš moc i na mě. Odmyslím si emoce, přemůžu další nával slabosti a zadívám se na monitory. Hraju o čas, uvědomím si.
Primář mě mezitím seznámí s tím, co se podařilo zjistit. "Předevčírem prý utekl, včera ho takhle našli, nic na to nezabírá, nemáme anamnézu, nemáme žádné vodítko, prostě nic." Anamnézu bych mohla částečně poskytnout, ale zavánělo by to malérem. Špitál má přísná pravidla. "Co mu dáváte?" zeptám se s pohledem upřeným na infuzní láhev. Přistrčí mi záznamy. "Zkusili jsme všechno, tady je nějakej minimální účinek, žádná sláva to není," zkonstatuje primář otráveně. "Tohle bude mít jasnou příčinu, ale klíč má on." Genetiku škrtnu, vzpomenu si na minulost a na otce. "Máme toxikologii?" zeptám se opatrně. "Něco se dělalo, snad to už bude v systému," vysvobodí mě primář zavelením k odchodu. "Určitě z něj byl cítit alkohol," dodá už na chodbě.
Sloužící sestra řeší právě problém u jiného pacienta, nicméně primáři ochotně vyhoví. Zato na mě se tváří dost nenadšeně. Pustit osobu z jiného oddělení, navíc napůl v civilu, na svoje výsostné území se jí přece jen moc nechce. Primář zatím rychle listuje záznamy v systému. Koho asi mají jako nouzový kontakt, napadne mě zcela mimo téma. Na displeji problikne stránka s osobními údaji. "Bohumila Mazáčová, matka," mihne se včetně adresy a telefonu.
"Tady," stáhne mě primář zpátky do reality. "Alkohol, amfetaminy, nejspíš i kokain, to ještě prověřují..." Opřu se o pultík. "Nechcete vodu?" všimne si mého rozpoložení. "Je mi dobře," zalžu bez okolků. "Tohle to vysvětluje, bál jsem se nějakýho genetickýho problému, kde se k těm hrůzám dostal?" přemýšlí nahlas. Já přemýšlím o něčem jiném. Jak získat telefon na matku. S Robertem se spojila, se mnou ne. Nebo to bylo naopak? Přijala jsem svůj úděl a po své rodičce nepátrala. Rozloučím se, příčina je jasná, s léčbou si tu spolehlivě poradí. Nejspíš je tam nějaký další problém nebo spouštěč, když to takhle přetrvává, uvažuji cestou zpátky.
"To to trvalo!" upozorní mě Kajka hned, jak se vrátím na oddělení. "Něco mimořádně zajímavýho?" Ironií osudu je tahle oblast moje silná stránka. "To je na dýl," zahučím. "Máme přístup ke kompletním záznamům?" "Proč?" podiví se. Majku přece vedlejší detaily nezajímají. Pracuje bez emocí. "Pěkně jsi to vypekla, omlouvá tě jenom tvoje nevědomost," oznámím jí. "Jednalo se o Roberta, no a v kartě je kontakt na mámu..."
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
