"Kde jsi přišla k tý jizvě?" zírá co chvíli někdo na moje koleno. Už odmala. První hororovou odřeninu jsem si způsobila při tělocviku ve druhé třídě. Památku na dávné setkání s betonem jsem vylepšila vcelku nedávno. Správná odpověď zní "Byla jsem venčit kočku a spadla ze zdi." Tak trochu to zavání Bohnicemi...
Po určitém sžití s venčícími pomůckami se vydáme ven. Plížíme se, chceme k sousedům, proboha, kam mě to ta panička táhne! Tak se s trochou násilí dostaneme před barák. Kočičák se zasekne a dál nejde. Nakonec se proplížíme kolem paneláku s notnou opatrností bočním vchodem do sklepa. Tak skončila první vycházka, na zídce to moc příjemné nebylo, ale přesvědčení, že to půjde, zůstalo...
Na schodech narazíme na správce. Chválí miláčka, jako by kočka na provázku byla ta nejnormálnější věc na světě...
Odhodlaně okšíruji kočičáka i o nějaký den později. Zápasy cestou dolů zvládneme s přehledem, vyrazíme neohroženě ven, dokonce se vzdálíme pár metrů od jistoty v podobě panelákových zdí. Skončíme na známé ranveji vedoucí ke dveřím do sklepa. Najednou se zlatíčko něčeho lekne a vyskočí nahoru na betonovou zídku...
Popojdu kousek dál a neohroženě vyšplhám do výše. Miláček je však již dole. Skočím a... Vteřinový výpadek a ležím na špinavém betonu, bradou jsem narazila na druhou stranu ranveje. Sáhnu si na inkriminované místo... Ne! Krev. To budu vypadat! Vyškrábu se na nohy, dlaně od krve, ale bolest necítím, musím najít miláčka! Zoufale oběhnu všechny popelnice a auta, abych ho nakonec našla přitisknutého k panelákové zdi (tam jsem měla začít!), chudáček je celý načepýřený. Až tady si uvědomím vlhkost na koleni.
Vplížíme se sklepem dovnitř a vtáhnu miláčka do výtahu. Jen abych nikoho nepotkala! S úlevou odemknu dveře, shodím zkrvavenou bundu a dám se do vymývání ran. Jak jsem to proboha padala? Jodisol štípe, víc ale bolí naraženiny a děs z toho, že večer musím do práce. "Nemotáte se?" stará se paní v optice při zkoušení nových dioptrií. "Ne, bolí mě koleno," pokusím se usmát. Ještě koupit krycí krém a hurá do práce. Naštěstí je většina kolegyň už doma.
Dalších pár týdnů mám chuť se zahrabat. Sedřená pusa je bohužel dost nepřehlédnutelná, stejně jako bandáž na (mimochodem a jako bonus parádně vybarveném) koleni při převlékání. Každý je najednou expert na léčbu odřenin! Ruce mám dávno jako nové a jizvička na bradě se musí hledat. Jen nešťastné koleno není zrovna ukázkou správného hojení. Kočičák se vyspal z traumatu a nadále každé ráno otravuje, abych ho pustila aspoň na schody...
