Možnost pěšího dojití má i při denní porci 30+ kilometrů jisté hranice. A tak časem dojde i na stezky naučné, méně známé, ale nikoli méně zajímavé.
Pořádná výbava je základ, co kdyby se mi třeba chtělo padnout na pusu?
Ono totiž už jen rozeznat cestu od potoka...
...nebo překonat bezvýznamnou a bezejmennou stružku, co na ní vznikla přehrada, dá dost práce.
Ale konec legrácek, už jsme na startu. Prý kdyby se někomu něco nezdálo, není to, jak to může vypadat, jen historie včetně stinných stránek bez příkras.
Na unavené pocestné tu myslí...
...a vše je pod dozorem...
...takže v dnešní době hrozí nejvýš pád letadla...
...nebo sejmutí při airsoftu. To kdyby někdo lezl, kam nemá.
Cestu je občas potřeba pozorně hledat...
...přitom prý vede kolem nejvyššího vrcholu Prahy. Jak se to jen jmenuje, aha, strejda Google napovídá cosi u Zličína, takže info na cedulích je zjevně staršího data. Jasně, Čihadlo!
I pomníčky jsou k vidění.
Jak lákavé bylo najít ten neanonymní. Hrdina se jmenoval úplně stejně, jako můj strejda. Jenže kdo by lezl promáčeným podrostem do křoví? Holt někdy příště...
Kdyby toho bylo moc, i tady se dá posedět...
...a občerstvit se.
Ne, tohle není tunel pro potůček, to je cesta...
Ještě pár luxusních výhledů...
...a už jsme v civilizaci. Smůla, zámeček je zavřený a sídlí tam hydrák.
Výstup zpět k letišti rozhodně není nudný. Průzkum, zda jde o hadí kůži, ztracený kousek outfitu či snad něco jiného, dá docela zabrat.
Ale tenhle krasavec za to stojí. Ještě kdyby se fotka povedla a člověk si pamatoval, co to je!
A tak bahňáci zdárně zpátky domů došli.
/foto já
