Je to zvláštní období lidské existence. Z jedné školy vyleze v podstatě dítko s ještě horkou občankou. A vlastně chodí do školy dál, jenže do jiné. Aby ho pak mohli poslat do světa jakože dospělého, ale pořád stejně vyjukaného...
Schody z metra, stále důvěrně známé. Pětkrát týdně čtyři roky, to se vryje pod kůži.
Trapně slušní mířili doprava, kdo potřeboval poslední ranní cigárko před vstupem na asketická území, šel nalevo. Tehdy u Corinthia bývalo ještě Towers a říkalo se postaru Fórum.
Sem se dalo vyrazit, když ten krasavec zabral...
A sem na dobrodružnou vycházku nebo v případě utržené pětky z fyziky.
Tohle překonat asi jen tak nepůjde!
Pohled z Nuseláku na známou budovu. Nebývala žlutější?
Asi jo, zub času jez menší vzdálenosti jasně znát.
Mě ale víc fascinuje nové hřiště na místě, kde býval prostý betonový plac. Kolikrát jsme při softballu vyhrožovali sejmutím výše zmíněného hotelu. Nebo tvrdili, že bude přistávat záchranářský vrtulník a místo se musí vyklidit...
Tohle tu určitě nestálo... Co na tom místě jen bylo? Bože, to už je let...
Odvážní až oprsklí si o přestávce vyběhli na cigárko na téměř kultovní Lavičky.
Tak na oběd by si kluci už dneska nezašli...
...na pár piv o polední přestávce jo. To byly maléry, když to někdo přehnal a tak dorazil na odpoledku!
Marně uvažuju, za kterými z těchto dveří se skrývalo papírnictví poslední záchrany, kam se dalo tajně vyběhnout i o velké přestávce...
No a když už jsem v těchto místech...
/11.11.
